„Může snad kapka vody v sobě rozpoznat řeku?“
(Antoine de Saint-Exupéry: Citadela)
Nedávno jsem zahlédl (anketa časopisu Respekt, odpověď Tomáše Mikolova) zajímavou myšlenku, že nedokážeme ověřit, jestli má někdo jiný kromě nás vědomí, a že dokážeme pouze pozorovat vnější projevy. A že vědomí může naopak teoreticky mít jakýkoliv složitější systém, třeba větší skupina osob.
To dává docela smysl. Vezměme si třeba jeden neuron. Je to taková relativně jednoduchá buňka, která má nějaké v čase proměnlivé vlastnosti, svůj okamžitý stav, a komunikuje se spoustou sobě podobných buněk.
A když jich dáte dohromady dostatečně hodně a vhodně propojíte, zvládnou dohromady přemýšlet, pojmout model okolního světa, a vymýšlet dokonce světy nové.
Ale co takový člověk. Celkem jednoduchý (bez urážky) živočich, co si v průběhu života vytváří nějaký světonázor, má nějakou okamžitou náladu, a komunikuje s lidmi ve svém okolí.
Neuronů v mozku je asi 85 miliard, lidí na planetě jen asi sedm miliard, tedy řádově méně, to by mohlo být pro vznik vědomí málo. Ale zase jsme výrazně složitější, takové vysokoúrovňové neurony, těch by mohlo stačit méně. A když započítáme všechny živočichy, protože i neuronů existují různé druhy, už nás bude více než neuronů v mozku. A můžeme to brát globálně, nebo po kontinentech, nebo po živočišných a rostlinných druzích.
Těžko říci, jestli se jeden neuron může být účastníkem více vědomí. Třeba i v našem mozku žijí různá vědomí, která o sobě navzájem neví, a která sdílení některé skupiny neuronů. Třeba může být jeden člověk součástí vědomí evropské fauny a zároveň se podílet na vědomí pozemských savců.
K čemu je takové vědomí dobré? Může ovlivňovat jednotlivé neurony nějakým zatím neobjeveným fyzikálním principem? Nebo je jen pouhým divákem, který sleduje a vnímá, co se děje "pod ním"?
A jak by to mohlo souviset s Bohem? Že by byl tímto světovým nebo vesmírným vědomím? Možná také pouhým divákem. Nebo něčím ještě abstraktnějším? Třeba smyslem, které toto vědomí dalo své existenci?
Příjemné přemýšlení.
8. 4. 2019