Mlok 5

Démonstrant

fiktivní reportáž o dvou pravdách

„Vyhnat! Vyhnat, vyhnat, vyhnat!“

Ještě doznívá potlesk a skandování pro předchozího řečníka a na pódium už se šine moderátor a za ním pohublá postava s hůlkou.

Na takové sešlosti jsem poprvé. Nikdy jsem nic proti menšinám ani cizincům neměl, natož proti lidem v nouzi, ale to, co se děje dnes, překračuje všechny meze. Pomáhat lze jen, když tím neničíte sami sebe. A když se vám hordy barbarů dokáží odvděčit lépe než jen pohrdáním a násilím.

Moderátor něco pověděl do vypnutého mikrofonu a začal nastavovat jeho výšku.

To, že lidé nemohli slyšet větu o tom, kdo se chystá promluvit jako další, nebylo příliš na škodu. Dovolím si odhadnout, že jsme tu všichni dnes především kvůli tomuto člověku. Já určitě. Kdo jiný než on má právo soudit tu verbež.

„Poupě! Poupě! Poupě!“

Jsou to slova, která se na podobných demonstracích pravda často neskandují a znějí komicky. Jde o příjmení dnešního hrdiny.

Je to již téměř rok, co byl Jan Poupě přepaden skupinou mladých přistěhovalců. Pokusil se bránit a byl ošklivě pobodán po celém těle. Přežil jako zázrakem a jeho život několikrát visel při náročných operacích na vlásku.

Jeho případ plnil stránky novin, veřejnost byla duchem s ním, stoupl dokonce zájem o dárcovství krve. Po měsících hospitalizace se národ dočkal a Poupětův stav se začal pomalu lepšit. K radosti všech, kteří sledovali jeho boj o přežití, se rozhodl veřejně promluvit. Nebylo překvapením, že si pro to vybral obří demonstraci rozhořčených občanů proti postoji vlády k problematický menšinám a přistěhovalcům.

Obdivovaného řečníka přivítal bouřlivý potlesk. On chvíli dojatě čekal a skromně se ukláněl, než se mu povedlo dav uklidnit.

„Dovolte, abych vám něco ukázal.“

Poupě mluvil roztřeseně a nervózně. Udělal krok vzad, aby pohyby rukou neshodil mikrofon, a začal si svlékat bundu.

„Myslím, že nemusím zdůrazňovat, že ještě před rokem jsem vypadal úplně jinak.“

Rozepl si pomalu i košili a odložil ji na židli vedle sebe. Odhalilo se tak vyzáblé tělo, téměř celé pokryté četnými jizvami. Lehce se třásl zimou.

Lidé čekali, teď již zcela tiše, co se bude dít. Jejich obličejové svaly dokázaly vytvarovat širokou škálu emocí, od překvapení přes soucit ke zlosti.

„Víte, co jsem cítil, když jsem poprvé dokázal vstát z postele a viděl svůj obraz v zrcadle? Víte, co jsem cítil?“

Ticho proťala salva výkřiků, často nadávek.

Poupě s pokračováním vůbec nespěchal.

„Cítil jsem lítost.“

Musel opět chvíli čekat, aby měl trochu klidu. Vlastně si počkal docela dlouho, aby mohl odpověď na svou řečnickou otázku vysvětlit při úplném tichu.

„Cítil jsem lítost. Cítil jsem lítost kvůli tomu, že na světě jsou ještě dneska místa, kde se děti rodí do tak zlýho prostředí. Do prostředí, kde nemaj šanci vytvořit si ke světu hezkej vztah.“

Atmosféra znervózněla. Tohle na jednoznačné odsouzení útočníků nevypadá. O co mu jde?

„Jsem smutnej z toho, že každej člověk nemůže svět poznat skrze bezstarostnou hru, bez strachu z budoucnosti, bez strachu o jídlo, o střechu nad hlavou, bez strachu o život.“

„Je mi líto, že všem není dopřáno oblíbit si svět, lidi. Najít si svou zálibu. Zjistit, jak je svět zázračnej, a naučit se ho poznávat a zkoumat tak, aby jim to vydrželo celej život.“

K čemu jsou tyhle řeči dobré?

„Cítím lítost, že někteří lidi jsou předurčený ke krutosti a zatracení, protože sami nemohli poznat nic lepšího.“

„A cítím vděk ke svojí rodině, ke svým přátelům, ke svému okolí. A to za to, že si tohle všechno dokážu uvědomit. Že jsem měl to štěstí, že jsem mohl mít rád, hrát si, učit se, tvořit, pracovat a najít si svoje místo mezi ostatníma.“

Další odmlka.

„Cítím velkej vděk za to, že necítím nenávist.“

Svou emotivní řeč dokončil unaven, viditelně se třesoucí zimou. Dočkal se jen rozpačitého potlesku. Protože i kdyby to vše byla pravda, k čemu to je? Jaké řešení z toho vyplývá? Nejsou to jen zbytečná slova?

Dav se pak pomalu rozešel. Možná méně rozohněn, ale rozhodně ne spokojen.