„Jaký by byl smysl vesmíru, když by neexistoval pozorovatel?“ (@KoubaRobin)
Na tuto otázku jsem narazil na sociální síti Twitter a děkuji za ni. Neodolal jsem a napsal k ní tuto úvahu.
Opravdu vesmír potřebuje pozorovatele? Připadal by si bez publika jako influencer bez instagramu? Měl by takový pozorovatel být mimo vesmír, nebo uvnitř? Jsme my spíše pozorovatelé, pozorovaní, nebo obojí? A co vůbec dává smysl?
[Nejsem bohužel ani vědec, ani filozof, jedná se o zcela laický text.]
Co je to smysl?
Smysl je zvláštní slovo. Pracujeme s ním s takovou samozřejmostí, že zabývat se jeho definicí by normálně bylo mrhání drahocenným časem. Ne ale v souvislosti s touto otázkou. Když se bavíme o něčem tak obecném, jako je vesmír, musíme se bavit i o smyslu výrazu smysl.
Smysl je abstrakce zabudovaná hluboko v myslích rozumných bytostí. Jinde nedává pojem smysl smysl. Jenom rozumné bytosti dokáží vyhodnotit smysluplnost jevů, které pozorují.
Co když je to ale jenom abstrakce pomocná? Není pro naši mysl prostě jen příliš složité uvažovat o věcech, které se dějí, jako o nesmírně složitých posloupnostech příčin? Není často pohodlnější ptát se, za jakým účelem se věci dějí, než co sledované děje způsobilo?
Když vidíme včelu, která letí na květ, neřekneme si spíše, že si jde pro nektar, než že její chování je výsledkem milionů let evoluce, počasí, a dělby práce v úle? Není to jenom nutná obrana, jak se nezbláznit ze složitosti světa?
Nemůže být smysl abstrakcí zcela iluzorní, která ve „skutečném“ světě nemá žádnou oporu?
Není smysl jen myšlenkovým klamem, podobně jako je bílý trojúhelník klamem optickým v tomto obrázku?
A je-li smysl klamnou a zjednodušující abstrakcí, má vůbec smysl hledat smysl něčeho
tak
nesmírně složitého, jako je vesmír? I když naše omezené (bez urážky) mysli k nějakému
smyslu
vesmíru dojdou, nebude tak hrubě zjednodušený, že bude bezcenný? Nebude to podobné, jako když se
pokusíme
Slovanskou epopej
použít jako 16x16
„favicon“
ikonku webové stránky?
Pozorovatel vnější
Co když je vesmír tak složitý, že mu smysl může dát pouze vnější pozorovatel? Mohl by to být Bůh, stvořitel, nebo náhodná, nepředstavitelně veliká a inteligentní bytost, která jde náhodou kolem našeho vesmíru?
Nebylo by pro nás přijatelnější, kdyby náš vesmír někdo stvořil s nějakým záměrem, než že se k němu přichomýtl náhodou? A proč by nás to vlastně mělo zajímat, kdyby to na naše životy uvnitř vesmíru nemělo žádný vliv? Nebo si přejeme, aby náš vnější pozorovatel na naše životy vliv měl? Budeme si pak připadat smysluplnější?
Předpokládejme na chvíli, že náš vesmír byl stvořen s nějakým záměrem. Znamená to automaticky, že má smysl? Co když ale oním záměrem nebyl zrovna náš vesmír? Co když mají pravdu teorie multivesmíru, které připouští, že existuje více vesmírů s různými vlastnostmi hmoty a prostoru? Co když si stvořitel při svém hledání čehosi (nebo jen z dlouhé chvíle, čím se asi tak dá zabavit mimo hmotu, čas a prostor) vyrábí všemožné vesmíry a pozoruje, jestli se tam neděje něco zajímavého?
Co když ale není spokojen s tím, co se děje v tom našem vesmíru? Co když nepřekypuje nadšením z forem života, které krutě soupeří, požírají se navzájem, a když už náhodou spolupracují, tak jen kvůli vlastnímu prospěchu?
Mělo by nám to ale vadit? Nebylo by stejně příliš pyšné chtít, abychom byli zrovna my oblíbenci stvořitele našeho multivesmíru? Nestačilo by, že jsme posloužili jako slepá ulička při hledání něčeho lepšího? Něčeho, co nikdy nepoznáme a nepochopíme? Mohli bychom takovému stvořiteli vyčítat to, že nás jako vedlejší produkt opustil a nechal napospas fyzikálním zákonům bez pozorovatele? Beze smyslu?
A co když nás stvořitel přece jen se zájmem pozoruje, trápí se kvůli našim prohřeškům a raduje se z našich úspěchů? Co když nás, své dílo, má opravdu rád? To by naši existenci činilo smysluplnou? Jaký by ale byl smysl takového stvořitele? Pozoruje jej snad někdo?
Pozorovatel vnitřní
Ať už vnější pozorovatel existuje nebo ne, smysl by vesmíru mohl dát také pozorovatel vnitřní. Co nebo kdo by ale takovým pozorovatelem mělo být? Je pozorovatelem rostlina, která nemá oči, ale vnímá své prostředí látkovou výměnou a příjmem energie ze záření? Nebo je pozorovatelem kamera, která bude posledním optickým systémem po zániku ostatního života? A kdyby ne, byla by pozorovatelem kamera, jejíž obraz zpracovává (slabá či silná) umělá inteligence?
Nenašeptává nám naše (ješitná) intuice, že takový hloupý pozorovatel by vesmíru smysl nedával? Nebylo by to jako divadlo, které sehraje stydlivé dítě jen před svými plyšáky? Není ale takové dítě chytřejší než dospělí, protože ono i v takovém představení smysl vidí?
Nepotřebuje vesmír spíše pozorovatele, který dokáže to, co vidí a prožívá, také hodnotit? Který se dokáže rozhodnout, jak se chce na vesmír dívat a co z něj chce poznat?
Proč je pro nás tak samozřejmé, že aby byl pozorovatel užitečný, musí být obdařen vědomím a svobodnou vůlí? Nemůže to být náhodou tím, že si myslíme, že jsme vědomím a svobodnou vůlí obdařeni?
A co když tyto pojmy spolu nesouvisí? Co když to, že naše dilemata prožíváme, neznamená, že se skutečně svobodně rozhodujeme? Co když je naše vědomí jenom ozvěna fyzikálních jevů v našich mozkových buňkách?
(Neotvíráme tímto dvířka různým ezoterickým a náboženským teoriím? A bylo by na tom něco špatně? Jestli dokážeme našimi neurony přemýšlet o ozvěnách našich vnitřních jevů, dokážeme nějak vnímat i ozvěny jiné?)
Co když je vysvětlením známého myšlenkového experimentu se Schrödingerovou kočkou rozdvojení vesmíru takové, že v jednom ze vzniklých vesmírů kočka žije a ve druhém ne? A co když se toto děje při každém kvantovém jevu? Co když ani nevadí, že by vzniklých vesmírů bylo neuvěřitelně mnoho, vzhledem k tomu, že vesmír je už tak neuvěřitelně velký? Co když se vesmír v každém okamžiku větví? (Viz mnohasvětová interpretace kvantové mechaniky.) Co když tímto způsobem náš vnější pozorovatel něco hledá jako při řešení úlohy počítačovým programem? (Neměl Douglas Adams v principu pravdu?) A co když neperspektivní větve bez milosti ukončuje? Dalo by se vůbec ve vesmíru, ve kterém se vždy vyzkouší všechny možnosti, mluvit o svobodné vůli? (Nebyl by to podvod?)
Když vidíme, jak někdo zadává výpočet odmocniny velkého čísla do kalkulačky, proč nás nenapadne považovat takovou činnost za zbytečnou kvůli tomu, že výsledek je dopředu daný? Proč ale máme pocit, že by život neměl (tak moc) smysl, kdyby jeho průběh byl předem určený?
Proč máme sklony si myslet, že jsme lepší pozorovatelé vesmíru než rostlina, co na balkoně nastavuje své listy slunečním paprskům?
Co když vesmír být pozorován vůbec nechce? Co když existuje nějaká obdoba Heisenbergova principu neurčitosti, která zařídí, že čím blíže budeme k základům vesmíru, tím více se nám bude poznání rozmazávat?
A co když jsme skutečně nezbytní? Co když jedině rozumné bytosti dokáží dát vesmíru smysl? Co když vesmír není ješitný, ale dokáže prožívat svou existenci pouze skrze rozumné bytosti? Co když nutně potřebuje, aby měl kdo skládat symfonie o řekách a vymýšlet pohádky o hmyzu? (A všimli jste si, že tímto vesmíru smysl krademe a převádíme ho na sebe? Je ješitný vesmír, nebo jsme ješitní my?)
Když píši o vesmíru v této personifikované formě, prokazuji mu tím čest, že mu přisuzuji inteligenci a vědomí, nebo ho naopak urážím a ponižuji tím, že do něj promítám lidské vlastnosti?
Záleží na tom?
Otázka smyslu vesmíru a naší úlohy v něm je možná nejzajímavější filozofické téma všech dob. Odpověď na ni by ale neměla být příliš důležitá. V naší mysli najdeme spoustu zásadnějších abstrakcí, které mají skutečný vliv na naše životy.
Lidi bychom neměli posuzovat podle jejich názorů na smysl a fungování vesmíru, ale podle jejich postojů k věcem, na kterých záleží. (Zde si každý může doplnit abstrakce podle svého gusta, třeba pravda, ohleduplnost a pochopení.)
Hledání smyslu vesmíru může být složitá, marná a zraňující snaha. Vesmír nám žádný objektivní smysl nedluží. A měli bychom si dávat pozor na všechny, kteří tvrdí, že ho znají. (Vykládání smyslu vesmíru je praktický mocenský prostředek.)
Možná bychom se měli uskromnit a vystačit si se svým malým, soukromým a subjektivním smyslem. I jeho hledání by měla být dobrodružná a zajímavá cesta. Navíc s tou výhodou, že nám do ní nemá nikdo cizí co mluvit.
13. 3. 2021