[Toto je koncept.]
Zkuste si představit, že vidíte někoho, jak se moří s nějakou prací, podle vás podřadnou. Možná si řeknete: „Měl se lépe učit.“
Pokud ano, řekli byste to samé mentálně postiženému? Kdy máme na takový soud vůbec právo? A co to o nás říká?
Hranice svobodné vůle
Co člověk musí splňovat, abychom o něm mohli říct, že je svobodný? Právo nakládat se svým životem podle svých přání? (Tímto jsme vyřadili děti a nesvéprávné.) Vzdělání, aby rozhodnutí byla podložená dostatečným povědomím o světě? (Významná část planety mimo hru.) Ekonomické nebo sociální zázemí? (Dokonce i část společnosti ve vyspělých zemích toto nesplňuje.)
Zkusme jít ještě trochu hlouběji.
Vezměme si jako příklad právě počatého člověka. Jeho svobodná vůle byla zatím nulová. Nemohl ovlivnit, jak se jeho rodiče sejdou, jak se zkombinuje jejich genetická výbava, co bude jeho matka v těhotenství jíst, pít a v jakém bude žít prostředí. To vše ovlivňuje, jak se se bude nový jedinec vyvíjet.
Ani po narození se vůbec nezlepší. Dítě je plně závislé na rodině, a to i materiálně, i tím, jaké situace bude prožívat. A to už má vliv na vývoj mozku. Postupně mozek zpracovává stále složitější informace, učí se, formuje se, vznikají a zanikají neuronová propojení, ale stále čistě podle toho, v jakém prostředí se nachází.
A pak přijdou první „svobodná“ rozhodnutí. Jakou hračku si vezmu? Kam polezu? Technicky takové rozhodnutí závisí na stavu mozku, který je ale plně závislý na tom, co se dělo do té doby. Po rozhodnutí přijde nový vjem, zážitek, nebo poučení, které opět změní stav mozku. A na něm bude záviset příští dílčí rozhodnutí, a tak dále. A tak dále. Až do dospělosti. Až do smrti.
Nebo vidíte někde hranici, nějaký okamžik, kdy se tento proces přepne do režimu z podstaty svobodné vůle?
Zdá se, že nám vědecké poznatky sebrali víru ve vlastní objektivní (!) svobodu. Tím, že podstatu naší osobnosti rozlišili na neuronové buňky, synapse a elektrické potenciály. Vše z toho funguje podle daných fyzikálních zákonů. Nebo může být svobodná vůle poskládána z nesvobodných součástek?
Jestli je to tak, co v našem životě je naší zásluhou? Čím můžeme být lepší nebo horší než ostatní?
Klasifikace zla
Přečtěte si prosím následující pojmy a zkuste si říct, které z nich podle vás popisují zlo:
- Opisování u písemky
- Vydírání zveřejněním nahých fotek
- Předbíhání ve frontě
- Rasová genocida
- Pojídání zvířat
- Okrádání slepců
- Lov nosorožců pro rohovinu
- Tunelování vlastní firmy
- Velkochovy zvířat
- Týrání partnera
- Nevěra
- Vraždění lidí jiného vyznání
- Sterilizace romských žen
- Jízda načerno
- Manipulace s volebními lístky
Toto každý člověk bude vidět trochu jinak, ale myslím, že většina lidí bude vidět rozdíl v tom, jestli je konání motivována snahou si něco ulehčit, nebo přesvědčením o vlastní nadřazenosti a právu krutě ovlivňovat životy ostatních.
Život
V přírodě najdeme spoustu příkladů dualismu. Kladný a záporný náboj, magnetické póly, akce a reakce, muže a ženy. Život můžeme chápat jako protiváhu neživé přírody. Protiváhu, která do sice krásného a organizovaného, ale možná trochu nudného vesmíru vnáší prvek rozpustilého vzdoru.
Protože neživý princip je silný soupeř, musí život používat značně drastické metody. Jako nejvhodnější pro jeho rozvoj na Zemi se ukázal silně konkurenční model, ve kterém živí jedinci musí zvítězit v konkurenci svého druhu i ostatních druhů, bojovat, požírat se navzájem, získat více než ostatní.
Dal by se vymyslet i méně krutý model? Mohl by být stejně krásný a roztodivný? Byla by růže stejně obdivuhodná, kdyby neměla trny, kterými se musí bránit?
My, rozumné bytosti, jsme tohoto přímou součástí. Měli bychom přijmout krutou podstatu fungování života na své planetě, protože pravidla jsou daná a spravedlivá, nebo se snažit tato pravidla „zlepšovat“ a míru krutosti na světě snižovat, protože spravedlnost může existovat jenom tam, kde jsou shodné podmínky?
Myslím, že budeme muset najít určitou rovnováhu mezi obojím. Tedy musíme se smířit s tím (a také se samozřejmě radovat z toho), že silnější, chytřejší a pohlednější jedinci mají jasnou životní výhodu, ale jinak jednat ohleduplně a s pochopením pro situaci druhých, a to i zvířat a neživé přírody. To by mělo stačit k tomu, že přírodní zákony nebudou deformovány, utrpení nebude zbytečně narůstat, a přírodní zdroje nebudou zbytečně drancovány.
Druh
Jsme těmi správnými pány tvorstva? Jsme vyvoleným druhem?
Jak se zdá, vývoj druhů nemá konkrétní cíl. Příroda neví, co bude zítra, a tak se snaží život uspořádat tak, aby jedinci byli dostatečně podobní, aby se spolu mohli křížit, a zároveň trochu odlišní, aby když se zítra změní životní podmínky, alespoň část z nich měla lepší šanci přežít.
Co je to vlastně člověk? Co je to druh? Pojďme si udělat takový myšlenkový experiment. Představme si tisíc jedinců jednoho živočišného druhu, vedle sebe, na střídačku samčího a samičího pohlaví. Předpokládejme, že každí dva sousední jedinci jsou si tak podobní, že spolu mohou mít potomky. Ale dva krajní, mezi kterými je 998 jedinců, už jsou tak rozdílní, že spolu potomky mít nemohou. Jedná se pak o jeden biologický druh? Pokud ne, jsou to dva druhy? Jak bychom určili hranici?
(Omlouvám se za tento značně divoký příklad. Nevím, jestli vůbec může v přírodě nastat.)
To, že máme zrovna nejlepší podmínky pro to být nejvýznamnějším druhem na Zemi neznamená, že tomu tak bude vždy. Inteligence, vzpřímená postava a chápavý palec může snadno přestat být výhodou.
Měli bychom se chovat ohleduplně k veškeré přírodě. Ať už proto, že rozmanitost je potřeba i pro náš blahobyt a přežití, nebo proto, že naše současná náhodně získaná výhoda nám nedává právo utiskovat ostatní.
Rasa
To, že by měla lidská rasa vliv na vědomí a charakter člověka už si asi nikdo nemyslí. Dnešní problematické rozdíly jsou tedy spíše rozdíly sociální a kulturní, obojí dané čistě historicky, ne biologicky.
Ačkoli tedy snadno slyšíme, že soudit lidi podle rasy je špatné, je těžké se tomu ubránit. Ony rozdíly jsou totiž stále bohužel podstatné. Logicky, kdyby člověku odhad vlastností člověka na základě rasy nepřinesl žádný užitek, nikdo by to nedělal a rasismus by byl minulostí.
Zde bych viděl dva základní druhy rasismu. První, předaný. Ten vychází z toho, že někdo někomu řekne, že nějaké rasy jsou horší nebo lepší. To je samozřejmě špatné, vzhledem k tomu, že lidé mohou být zaujatí a umí lhát. Druhý, získaný, je trochu komplikovanější. Člověk může snadno z vlastní zkušenosti vypozorovat, že určité chování nebo vlastnosti se pojí s určitou rasou. (Slyšíte-li v tramvaji nějaké děti mluvit značně hrubě, už dopředu odhadnete, do jakého etnika patří, a většinou se trefíte.) To je přirozené zobecnění, náš mozek takto prostě funguje a špatně se tomu brání.
Důležité je, že i když nám naše mysl při setkání s jiným člověkem rovnou podsouvá jeho odhadované vlastnosti, měli bychom to stále považovat za informaci z našeho statistického modelu světa a nedávat ji větší význam, než si zaslouží.
Pro prohloubení rasismu nemůžeme totiž udělat nic horšího než nedat člověku šanci a odsoudit ho dříve, než stihne tento náš model upravit.
Víra
Víra je svým způsobem dědičnou vlastností člověka. Není součástí genetické výbavy, ale často je předurčena rodinou.
Jako by nebylo dost zbytečně vyhrocovaných rozdílů mezi lidmi, náboženství, přestože mají spoustu společného, mohou vyvolávat v lidech silný pocit nadřazenosti vůči ostatním. To je na jednu stranu překvapivé, protože to jsou věci, které nemůže člověk ověřit vlastní zkušeností, na druhu stranu se předávají již malým dětem, které mají omezené kritické myšlení a jedná se o jednoduché informace, které se navíc dobře poslouchají.
Pro civilizované soužití bude potřeba otevřená diskuse, výuka historie, porovnávání náboženství mezi sebou a porovnávání náboženských tezí se situací dnešního světa.
Věk
Vyměnit mládí za poznání, pochopení a smíření není vůbec snadné.
Měli bychom se snažit zbytečně nepodporovat kult mládí, a vážit si lidí ve všech fázích života. Od spousty z nich se můžeme naučit něco přínosného, i když jsme ve fázi jiné.
Poznání a modely
Člověk může snadno získat pocit převahy nad ostatními kdy věří, že rozumí světu lépe než ostatní.
Může jít o společenské uspořádání, ekonomický systém, nebo duchovní otázky.
Nebezpečí hrozí, když se člověk upne k nějakému zjednodušenému modelu, který mu v hlavě z nějakého důvodu „rezonuje“, až z něj udělá svůj světonázor, a ten hlásá urputně ostatním, třeba z pozice politika.
Neponižuje nás takové zjednodušení? Nevedou zbytečně k odlidštění? Děti by se neměly rodit proto,aby měl kdo vyrábět auta, předávat geny a platit důchody. Ale proto, aby jim někdo chtěl ukázat svět, říct jim: „Tady ho máš, měj ho rád, chovej se v něm dobře a važ si ho, protože lepší už nedostaneš.“
Život je příliš složitý na to, aby se dal postihnout jedním modelem. I když to zní líbivě, člověka budeme muset posuzovat vždy v jeho neuchopitelné složitosti. Stejně jako les je víc než skupina stromů a mozek je víc než shluk neuronů.
Smysl
K čemu to celé je?
Proč bychom se měli snažit vyvarovat se vlastnímu pocitu nadřazenosti, když to ostatní dělat nebudou? To by představovalo jasnou nevýhodu.
Jestli stejně nemáme svobodnou vůli, jak můžeme dál rozhodovat o tom, jací chceme být?
Proč bychom měli hledat svůj smysl? Věda nás okradla o naši výjimečnost. Nejsme středem vesmíru, ale žijeme na celkem běžné planetě. Nejsme stvořeni Bohem k obrazu svému, ale výsledkem statistického procesu evoluce. Nejsme ani svobodní. Naše myšlenky nejsou naše. My jsme je nevymysleli. Jako jsme si nevysnili obraz, který vidíme. Naše vědomí jako nečinný divák sleduje, co se děje v naší hlavě. Jako když reflexivně chytíme hozený míček a divíme se, že jej držíme v ruce. Stejně bychom se měli divit, co se v naší neuronové síti zachytilo za nápady.
Snad proto, že neprožíváme svůj život pohledem objektivního všeznalého diváka. Ani bychom se o to neměli pokoušet, to bychom ho zahodili, na to nejsme stavění.
Nezbývá nám asi nic lepšího než prožít si svůj život subjektivně, se všemi pocity, myšlenkami, radostmi i bolestmi. Přemýšlet, hledat, rozhodovat se. Ve světě, který možná ani z principu nedokážeme pochopit, ale který je možná o to víc fascinující. Smysl, který si najdeme, bude jen náš. Je to naše zodpovědnost i naše výhoda. A naše svoboda.
29. 4. 2019