Předkapitola
Následující příběhy spojuje jedno pozoruhodné místo. Na první pohled vypadá jako menší továrna. Je to ale spíše řemeslná dílna. Chybí totiž montážní linky, pásové dráhy a všechny ty věci, které vedou k tomu, že jeden výrobek je stejný jako druhý.
Tady vládne zvláštní druh zmatku a nepořádku. Není to ale proto, že by majitel byl nešikovný nebo hloupý. Že neumí vyrábět ve velkém. Právě naopak. Protože má příbuzné, kteří vlastní takové obyčejné továrny, dobře ví, že by ho něco takového netěšilo.
Je to trochu snílek a věří, že bude lepší, když každá věc, kterou vymyslí, bude jiná. Že jí tím dá jedinečnost. Že jí tím dopřeje duši. Z obchodního hlediska to není úplně výhodné, ale je skromný a pracovitý, a dílnu se mu daří držet v chodu.
Říkají mu Rozum, což je zkomolenina jeho jména a zároveň jeho nejvýraznější vlastnost. O tom se za chvíli přesvědčíme. Protože bez rozumu se tolik roztodivných vynálezů vymyslet nedá.
A jejda, málem jsme zapomněli to důležité. Dílna se jmenuje po něm a vyrábí roboty.
1. Poslíček na klíček
Jednoho dne dorazil na podatelnu Rozumovy dílny zvláštní dopis. Staromódní papírové psaní. Stálo v něm toto:
Vážený pane Rozume,
dostalo si mi na Vás doporučení coby výrobce spolehlivých mechanických pomocníků. Píši Vám tedy s prosbou, byť
velmi pochybuji, že mi dokážete pomoci. Sloužím jako poštovní doručovatel v Dalekově a s přibývajícími
roky mám čím dál větší potíže doručit zásilky do vzdálených míst. Mé nohy jsou pomalejší, než bývaly, a málokdy
stihnu obejít všechny adresáty v našem řídce obydleném kraji včas.
Nalézt vhodného mladého pomocníka se mi nedaří. A to jsem to zkoušel tolikrát. Buď jsou pomalí, líní, nebo hrubí, a k tomu zpravidla naprosto tupí.
Dokázal byste vyrobit samohybného mechanického doručovatele, který by pro mě roznášku obstaral? Plán trasy, kterou bude muset obejít, přikládám.
S úctou
Arnošt Trumpetka
vrchní poštovní úředník, Dalekov
P. S. Velmi oceňuji, že stále vyrábíte čistě mechanické stroje. Nemám rád novoty a ty elektrické nesmysly, co každého jen otravují, bych nejraději zakázal. A už vůbec bych nerad popisoval, co si myslím o elektronické poště.
Rozumovi bylo hned jasné, která bije. Z pošťáka si někdo vystřelil a nechal ho napsat známému vynálezci. A ani se tomu příliš nedivil. Podle toho, jak se vyjadřuje o jiných lidech, to byl nejspíše starý mrzout, se kterým není snadné vyjít.
Už měl skoro vymyšlený zdvořilý omluvný dopis, když se mu rozsvítilo. Co když se mu podaří takového pomocníka vyrobit? Co když dokáže přesvědčit i takového zarputilého zpátečníka, že lidská vynalézavost je více užitečná než otravná? Taková zpráva by se mohla rychle rozšířit.
Po této myšlence se Rozum zavřel ve své dílně a nevyšel několik dní, dokud nebyl jeho nový vynález připraven k odeslání.
První poštovní robot bylo zařízení dokonale přizpůsobené svému účelu. Podvozek s osmi poháněnými koly, aby prošel každým terénem. Nepromokavé tělo do každého počasí. Ruce dostatečně silné pro práci s těžkými balíky a zároveň jemné, aby mohl psát lístky se vzkazy lidem, které nezastihl doma. Zavazadlový prostor ve tvaru objemné nůše. A samozřejmě vlídný výraz, protože bohužel ne vždy nosil jen dobré zprávy.
Největší starosti ale dělal Rozumovi pohon. Tak složitý stroj se nedá vyrobit postaru, čistě mechanicky. Chtěl ale panu Trumpetkovi vyhovět, a proto stroj vymyslel tak, že navenek vypadá jednoduše, ale uvnitř obsahuje ty nejnovější elektronické součástky. Aby to bylo možné, elektřinu vyrábělo dynamo, které roztáčela stočená kovová pružina. A ta se natahovala pomocí klíčku, který měl robot na hrudi.
Vynálezce a všichni zaměstnanci dílny byli na svůj výrobek náležitě hrdí. Robota bylo ještě třeba naučit číst v mapách, rozumět adresám a směrovacím číslům, i všem ostatním profesním náležitostem. A pak už jen zabalit do krabice a poslat poštou na jeho nové pracoviště.
Pak už se všichni těšili na děkovný dopis a věhlas, který jim jejich důvtip a šikovnost přinese.
Věhlas nedorazil. Místo toho se vrátila veliká krabice s robotem. A přiložený lístek s vysvětlením.
Pan Trumpetka byl nadšením bez sebe, hned jak z balíku nového pomocníka vybalil. Přečetl si pozorně návod, otočil stokrát klíčkem, předal robotovi zásilky k doručení a vyslal ho na cestu. Pak jen čekal, až se vrátí. Čekal celý den. Čekal druhý den. A třetí den se vydal robota hledat. Našel ho v půlce trasy. V půlce kopce, ve kterém mu došly síly. Musel znovu otočit stokrát klíčkem, aby se robot dokázal vrátit zpátky na poštu.
Jak šel po jeho boku, přemýšlel. K čemu je mu pomocník, za kterým se musí trmácet do poloviny okružní trasy, aby se vůbec vrátil? A ujít tak skoro stejnou štreku jako bez pomocníka.
A tak zabalil robota do krabice a poslal ho zpátky výrobci.
Pan Rozum z toho byl velmi smutný a litoval té spousty práce, co přišla nazmar. Zkoušel všemožně robota upravit, ale nic nefungovalo. Výsledek byl buď příliš těžký, takže by se nedostal přes lávky po cestě, nebo příliš slabý, a celou cestu potom nedokázal ujít.
Milé děti, možná si říkáte, pročpak se robot nenatáhne sám, když má dvě silné ruce. Pokud nevíte, věřme, že se to časem dozvíte ve škole. Do té doby možná bude stačit říci, že je to podobné, jako byste chtěly tlačit vozík, na kterém samy stojíte.
Rozum si s tím lámal hlavu celé dny. Seděl ve své dílně, čmáral složité vzorečky na tabuli, počítal a počítal. A protože to nikam nevedlo, řekl si, že vyrazí na vzduch, že se mu tak bude třeba přemýšlet lépe.
Udělal si tedy procházku na náměstí, do parku, a nakonec do cukrárny. A jak tam chvíli sledoval lidi, hned ho to napadlo.
Rychle sepsal dopis, naložil bednu s robotem na dvoukolák a spěchal ho odeslat zpátky.
Pošťák Trumpetka se pousmál, když si četl o Rozumově mazaném nápadu. Natáhl tedy robota, vysvětlil mu, co má dělat, a vyslal ho, aby doručil dnešní poštu.
Robot vyrazil na cestu stejně jako posledně. S tím drobným rozdílem, že když někoho potkal, zdvořile vysvětlil, že je mechanický poštovní poslíček, který potřebuje pravidelně natahovat. Požádal o pomoc a nešetřil slovy prosím a děkuji. A ty, co pomohli, odměnil připraveným bonbónem.
Pak už se nikdy nestalo, že by se z roznášky sám nevrátil.
A víte, co se o tom píše v technických dokumentech k tomuto vynálezu? Co je uvedeno v kolonce „pohon“? No přece „natahování klíčkem a slušné vychování“.
2. Sací výkon
Drobečkovi byli taková veselá rodina. A početná. Kromě tradiční maminky, tatínka a dětí do ní můžeme počítat také spoustu domácích i venkovních zvířátek. A je vcelku srozumitelné, že v takovém složení se pořád něco děje. Pořád někdo pracuje, vaří, učí se, hraje si, zlobí, pere se, kouše pantofle, tahá sestru za vlasy, svačí, žaluje, roznáší ťápoty a podobně.
Udržet pořádek v domečku, kde taková rodina bydlí, je nadlidský úkol. A už je to docela dávno, co si maminka s tatínkem uvědomili, že na to úplně sami nestačí, a pořídili si domů pomocníka.
Tím pomocníkem byl přístroj s cizokrajným názvem Rozuum Vakuum, a byl to poslední výkvět techniky. Plně automatický robotický vysavač.
Už na první pohled se lišil od jiných vysavačů své doby. Jeho tělo vypadalo jako kruhová placka, v tom nevyčníval, ale o jeho pohyb se starala dvojice pásů, jako najdeme třeba u bagru, jenom v menším provedení. Díky tomu se dostal i do míst, která byla zcela zabarikádovaná neuklizenými hračkami. Tyto pásy byly uchycené na nožkách, které napodobovaly nohu blechy, takže vysavač dokázal vyskočit i na židli. Je to zvláštní, ale jsou lidé, kteří umí drobit i pod sebe. Robot měl také dvě šikovné packy, kterými dokázal nadzvedávat drobné předměty. A poctivě je využíval. Přestože byl pořád při chuti, nikdy se nestalo, že by vysál součástku ze stavebnice nebo dílek ze skládačky.
Na jeho vzhledu byla ale nejvýraznější dvojice hladových očí, které se otáčely kolem dokola, aby nenarážel do nábytku a nepřehlédl žádné smetí.
Byl to pomocník k nezaplacení a brzy se stal významným členem domácnosti. Byl ale trochu smutný z toho, že byl členem téměř neviditelným. Aby nepřekážel při práci v kuchyni, aby o něj děti nezakopávaly při hře na babu a aby nerušil při sledování pohádek, pracoval jenom tehdy, když nebyl nikdo doma, a jinak byl zaparkovaný pod gaučem.
Zpod gauče sledoval všechen ten ruch kolem něj a bylo mu líto, že se ho nic z veškeré té zábavy netýká. Byl sice velmi společenský, ale pracovní kázeň mu nařizovala se společnosti vyhýbat.
A tak poslušně projížděl prázdným bytem a přemýšlel o své nešťastné povaze. Jednou si takhle hledal místa, která je ještě potřeba uklidit, když na něj něco huplo. Díval se kolem dokola, ale nad sebe bohužel neviděl. Čidlo mu jenom hlásilo, že je přímo nad ním překážka. A další čidlo mu hlásilo zvýšený výskyt chlupů. A drzé mňoukání mu prozradilo zbytek.
Ta hloupá kočka si snad myslí, že jsem nějaká ošatka. Chvíli uvažoval, jestli jí to vůbec může mít za zlé. Ale ošatky přece nejezdí po bytě a neskáčou na židle. Ne. Ta kočka je chytrá a skočila na něj naschvál. Nechtěl si to nechat líbit, jezdil ze strany na stranu a snažil se ji setřást. Bez valného úspěchu. Dokonce se zdálo, že to kočku baví. Začal tedy jezdit ještě rychleji a zběsileji. Seshora bylo slyšet tiché předení. Ono ji to baví. Přidal na rychlosti, točil se jak blázen, a předení zesílilo. A jeho to začalo bavit taky. Konečně se dočkal společnosti, která mu tak chyběla.
S kočkou si rychle vytvořili přátelské pouto. Jejich malé domácí rodeo se stalo každodenním rituálem.
Po jedné oslavě si vysavač řekl, že by měl uklidit podlahu i na terase. Byla to docela spoušť a už se těšil, jak si smlsne. Vtom si všiml psa ležícího pod stolem. Mírně do něj narazil, aby mu naznačil, že by se měl zvednout a uvolnit prostor. Pejsek byl ale velký kliďas a ani se nehnul. Zkusil to tedy znovu a silněji, ale pořád nic. Protože mu přišlo až příliš nezdvořilé skákat mu na hřbet, jel před něj a packami gestikuloval, aby šel pryč. Pejsek ho se zájmem sledoval, ale u toho také skončil. Rozhodně se nezvedl a neuhnul.
A v ten okamžik dostaly šanci robotovy rozumové schopnosti, které obvykle využíval jen při plánování úklidu. Všiml si totiž, že na zemi kromě nepořádku leží taky jeden míček. Trochu tedy poodjel, rychle vyrazil proti míčku a odrazil ho pryč. Tomuto pokušení pes neodolal a vyběhl za ním. Vysavač už se zaradoval, že má klid na práci, ale pes byl za chvilku i s míčkem zpátky, vrtěl ocasem a dorážel. Robot nemohl jinak než míček znovu odkopnout. Uklidil další kousek podlahy a pes tam byl hned zase.
Takhle se to opakovalo ještě mnohokrát. Vysavač se naučil různé druhy výkopu, občas běžel za míčkem spolu se psem, aby mu ho odkopl ještě dále, a v této smíšené hře se značně zdokonalil. Brzy ho to začalo bavit více než vysávání. A našel si nového kamaráda.
Poslední spřízněnou duši potkal při jednom úklidu dětského pokoje. Želvu nikdo nevrátil do terária, a tak ji potkal na podlaze. Už se ji chystal vzít do pacek a odvézt ji domů, když ho napadlo, že by se mohl chvíli procházet s ní. Nevěděl proč, ale cítil se s ní dobře.
Měl pro želvu zvláštní slabost. Možná to bylo proto, že si byli v lecčem podobní. Možná ho uklidňovalo doprovázet ji bok po boku při tichých toulkách bytem. Našli v sobě takové zalíbení, že jí začal pomáhat uniknout z terária a pak ji vracel zpět.
Jednoho dne se zvířátka dočkala nemilého překvapení. Rozuum Vacuum byl pryč. Místo něho po bytě jezdil naprosto netečný běžný vysavač, který si zvířátek vůbec nevšímal, obrazil svou trasu a jel se zase zaparkovat a nabít. Všem hrám a zábavě byl konec.
Maminka s tatínkem totiž vyhráli v křížovkářské soutěži vysavač nový. Měl vyšší sací výkon, větší nádržku na odpad a lepší všechny ty parametry, které neříkají nic o tom, jaký je to společník.
Kočka na nový vysavač skočila jako obvykle, ale nic se nedělo. Jel si dál svou cestou a vůbec se nesnažil ji shodit. Zkusila to pak ještě několikrát. Několik dnů doufala, že se starý známý začne chovat jako dřív. Ale nedočkala se. Její milý sportovní soupeř byl pryč.
Pes nosil k vysavači míčky, jak byl zvyklý, ale žádné hry se nedočkal. Vysavač míček jen neochotně objel a tvářil se, že neví, co má dělat. Pes zkoušel dorážet, ale robot si ho vůbec nevšímal. Pejsek dokonce vymyslel chytrou fintu, zalehl rozsypané křupky, ale nový vysavač ani nenapadlo ho odlákat. Tohle nebyl jeho starý kamarád.
Želva zklamaně koukala přes sklo a marně čekala, až ji robot vyzvedne na procházku.
Toho, že se něco stalo, si brzy všimli i lidští členové domácnosti.
Zvířátka se začala chovat jinak. Vypadala nemocně. Všem se stýskalo. Kočka se nechtěla mazlit. Pes ležel u míčku a tiše kňučel. Želva nevycházela.
Když se to nelepšilo, začali všichni vzpomínat, co všechno se v poslední době změnilo, co mohlo mít takový vliv.
Nejdříve si vzpomněli, že nedávno dostali jako dárek rostlinu, kterou si dali do obýváku. Co když vylučuje nějaké látky, které jejich domácím zvířatům vadí? Nová agáve se musela odporoučet ven.
Jak je vám jasné, nic se tím nespravilo. Spíše naopak. Tatínek se pokaždé při zalévání zahrady popíchal o trny přestěhované rostliny.
Přemýšleli tedy dál. Vzpomněli si ještě na to, že začali používat nový osvěžovač vzduchu. Co když umělá vůně citlivým zvířecím nosům vadí? Osvěžovač se musel vypnout a zabalit.
Výsledek se dostavil brzy. Aroma v domku se změnilo z alpské louky na pavilon goril. Ale na náladu zvířátek to samozřejmě žádný vliv nemělo.
Protože mamince, tatínkovi i dětem na zvířátkách záleželo, nechtěli to vzdát. Přemýšleli dál a vzpomněli si na vysavač. Co když nový vysavač nedokáže odstranit roztoče a podobné potvůrky? Ty pak mohou zůstat na podlaze a způsobovat zvířátkům potíže. Nový vysavač šel do krabice a ten starý se vrátil z půdy zpátky do služby.
Hned další den, když se rodina vrátila domů, již bylo všechno v pořádku. Kočka mazlivá, pes veselý a želva se už neschovávala v krunýři. Vše se totiž vrátilo do starých kolejí. Kočičí rodeo, psí aportování i želví procházky.
Rodina měla radost, že jsou všichni zase spokojení. A byli na sebe hrdí, že přišli na to, že nový vysavač neuklízí dostatečně dobře. Ale my víme, jaká je pravda. Předností našeho starého vysavače nebylo to, že lépe uklízel, ale to, že měl rád jak lidi, tak zvířátka.
3. Rozhodovací stroj
O Honzovi by bylo těžké říci něco nepěkného a nelhat. Byl totiž velmi slušný, poctivý i pracovitý. Měl jenom jednu složitou vlastnost. Byl totiž velmi váhavý. Když si měl vybrat z více možností, trvalo mu to vždy velmi dlouho. A někdy se i stalo, že se úplně zasekl a nedokázal si vybrat vůbec. Ať už šlo o to, co si dá k jídlu, co si vezme na sebe, nebo co bude dělat. Honza nebyl hloupý. Spíše naopak. Tak moc přemýšlel o důsledcích toho, co udělá, o pravděpodobnostech všeho možného, co se může stát, až si tím úplně zahltil hlavu.
Jeho rodiče to čím dál více trápilo. Viděli, jaké mu to způsobuje potíže, jak je pro něj každá maličkost náročná.
Když se třeba oblékal na procházku, musel si nastudovat předpověď počasí na několik dnů dopředu, než se oblékl. Co kdyby se ztratili a museli strávit mimo domov delší dobu?
Když si měl vybrat, co si má přát k Vánocům, musel si vytvořit tabulku výhod a nevýhod všech věcí, které ho napadly. Ale nakonec ji stejně zmuchlal a hodil do koše, protože se neuměl rozhodnout, které výhody jsou důležitější a které méně významné.
Jeho váhavost mu způsobovala čím dál více potíží. Chodil pozdě do školy, neměl čas na kamarády, a místo toho, aby něco dělal, přemýšlel o tom, co by měl nebo neměl dělat.
Jeho rodičům to bylo líto a zkoušeli mu všemožně pomoci. Ale když se mu pokoušeli radit, jenom tím navyšovali počet možností, o kterých přemýšlel.
Jednoho dne náhodou v novinách narazili na článek o Rozumově dílně. Dočetli se o nových strojích, které dovedou zpracovávat velké množství všemožných údajů a podle nich účinně pracovat. Dlouho neváhali a napsali tam dopis. Dalo by se sestrojit zařízení, které by jejich synkovi pomohlo správně se rozhodovat?
Trvalo to jen několik týdnů, než dorazila odpověď. A s ní i menší balík, který rovnou vyžádaný přístroj obsahoval.
Vypadalo to jako obyčejné krychlové rádio. Jeden reproduktor, jeden mikrofon a tři kontrolky. Jedna svítila, když byl přístroj zapnutý. Druhá, když poslouchal. A třetí, když přemýšlel. Nahoře trčelo několik antén pro příjem rádia a vzadu byly konektory pro připojení k internetu.
V návodu stálo, že se zařízení jmenuje stroze RoS-A, což byla zkratka pro Rozhodovací stroj, prototyp A. Protože se od své konstruktérky naučil mluvit klidným dívčím hlasem, říkali mu domácky Róza.
S Rózou se pracovalo velmi jednoduše. Stačilo se na cokoliv zeptat a Róza vyhodnotila celou studnici vědomostí, kterou si udržovala. Honza se tedy například zeptal, jaké si má vzít oblečení do školy. Róza se podívala do svých záznamů o předpovědi počasí z rozhlasu a z internetu, zeptala se, co vše má ve skříni, vzala v úvahu také jeho rozvrh hodin a odpověděla, že nejlepší budou jeho modré dlouhé kalhoty, žluté tričko a červený svetr.
Honza i jeho rodiče byli z Rózy nadšeni. Honza měl čas na hraní i na kamarády. Dlouhé váhání, kterým dříve trávil veškerý volný čas, již nebylo potřeba. Róza věděla, jaká je vhodná skladba potravy, jaké šaty se hodí pro kterou příležitost a jaké věci by se mohly brzy hodit.
Určitě si ale, děti, říkáte, že není možné radit každému vždy stejně. Co baví jednoho, může nudit druhého. A máte úplnou pravdu. Róza byla ale tak chytře vymyšlená, že se dokázala poučit, když někdy poradila špatně.
Jednou se třeba takhle Honza Rózy zeptal, jestli má jít se svým skautským oddílem na pěší výlet. Róza věděla, že počasí bude jako malované, pohyb je zdravý a s kamarády bývá zábava, a tak Honzovi doporučila, aby se zúčastnil. A rovnou mu nadiktovala seznam věcí, co si má zabalit na cestu.
Když se pak vrátil a vyprávěl mamince a tatínkovi, jaký byl výlet, slyšela Róza, jak si stěžoval, že ho moc bolí nohy, protože již dlouho na tak dlouhé výpravě nebyl.
Róza byla chytrá, a proto si zapamatovala, že pěší výlet už nikdy Honzovi nedoporučí.
Jindy chtěl zase od Rózy poradit, jestli má jít s kamarády stavět ze dřeva bunkr. Róza věděla, že pěstování zručnosti je užitečné a budování čehokoliv je naplňující, a proto mu odpověděla, že ano.
Když se Honza vrátil, naříkal, že se při zatloukání hřebíku uhodil kladívkem do prstu a teď tam má pěknou modřinu. Od té doby už Róza nenechala Honzu dělat žádnou nebezpečnou práci.
A tak se Róza učila ze svých špatných rad a Honza přestal jezdit na kole, cokoliv vyrábět, jíst zeleninu a chodit na tělocvik.
Nadšení rodičů vystřídalo znepokojení z toho, že z jejich činorodého synka se stává lenoch. Za velkého povyku Rózu zabalili a poslali zpět Rozumovi, aby ji opravil.
Rozum z toho byl smutný. Chtěl, aby jeho výrobky lidem pomáhaly, a ne, aby jim způsobovaly potíže. Usilovně přemýšlel, co se mohlo s Rózou stát a jak to opravit.
Zvažoval všelijaké složité úpravy, aby Róza dokázala lépe rozpoznat, které její rady dopadly dobře, a které špatně. Aby nebrala tak úplně vážně všechno, co lidé říkají.
Ale ať dělal, co dělal, pořád to nebylo ono. Jak by také mohlo? Jak chtít po stroji, aby dokázal poznat, co je pro člověka dobré, když to ani lidé neví?
A jak Rozum vymýšlel čím dál složitější úpravy, zarazil se a rozhodl se změnit přístup. Přenastavil jedinou proměnnou v Rózině nastavení a odeslal ji s vysvětlujícím dopisem rodičům zpět.
Když Honza Rózu rozbalil, byl rád, že se nic nezměnilo. Róza vypadala i mluvila pořád stejně, a tak ji mohl žádat o rady jako dřív.
Poprvé se zachovala překvapivě, když se s ní radil, co si má přát za dárek k narozeninám. Řekla mu, ať si řekne o růžový kočárek pro panenky. Ptal se jí, proč by to dělal, když si s panenkami přece nehraje, co je to za nápad. Odbyla ho s tím, že se bude brzy určitě hodit, přinejmenším na díly, a ať se nechá překvapit.
Protože jí věřil, udělal, jak radila. Na narozeninové oslavě to způsobilo menší poprask. Ten ale rychle pominul, jelikož to nebyl první Honzův bláznivý nápad.
Další případ, kdy Honza pochyboval, jestli Róza funguje stále dobře, nastal o několik dní později. Plánoval, jaký fyzikální experiment si vybrat pro školní hodinu přírodovědy. Róza navrhla, aby předvedl vlastnosti páky. Honzovi se nápad líbil, protože byl jednoduchý a názorný. Navíc k předvedení experimentu bylo potřeba jen jedno koště. Róza ale trvala na tom, aby si Honza opatřil košťata dvě. Jedno náhradní, pro případ, že by se první zlomilo.
Honza přehnanou opatrnost nechápal, ale řekl si, že se tím nic nezkazí, a tak v jeho pokoji kromě kočárku pro panenky začala překážet navíc dvě košťata na zametání.
Zase uběhl nějaký čas, než Róza předvedla svůj nejšílenější nápad vůbec. Honza se svěřoval, že neví, co by měl dělat o víkendu, a Róza navrhla, aby se přihlásil do závodu vlastnoručně vyráběných motokár na lidský pohon. Honza se divil, co jí to napadlo, když tak dlouho nic nevyráběl, a tak dlouho v ničem nesoutěžil. Ale Róza ho ujišťovala, že s jejími vědomostmi nemohou prohrát.
Představila svůj koncept rychlé, spolehlivé a elegantní motokáry. Stačí tři prkna, jedno hlavní a dvě další na přední a zadní nápravu. Přední náprava otočná s tím, že zatáčet bude řidič nohama. Na nápravy se snadno přimontují kolečka z kočárku. A z kočárku se taky použije korba, která poslouží jako sedačka pro jezdce.
Protože nohy bude řidič používat na zatáčení, odstrkovat se může třeba košťaty.
Honza svou motokáru s mírnou pomocí rodičů vyrobil a na závody se přihlásil.
Poslední rada, kterou od Rózy dostal, se týkala počasí. Přestože nebe bylo modré a bez mráčku, předpověděla, že mohou přijít náhlé deště a jezdec, který se na to připraví, bude mít velkou výhodu.
A tak přišel den závodu. Asi není nutné příliš vysvětlovat, jak vedle kartonových formulí a šlapacích bugin s velkými koly vypadalo růžové odrážedlo vyrobené z kočárku a poháněné košťaty, ve kterém seděl jezdec v holinkách a pláštěnce.
A ještě horší to bylo po startu. Odrážení těžkými košťaty bylo s každým pohybem náročnější a kvůli malým tvrdým kolečkům byla cítit každá nerovnost na silnici.
I když byl poslední, bylo s podivem, že zvláštní vozítko dokázalo zdolat celou trasu, aniž by se rozpadlo, a že Honza překonal únavu a nepohodlí až do cíle. Diváci to odhodlání ocenili potleskem, ale ten výjev byl přesto tak legrační, že se neubránili bouřlivému smíchu.
A tak hned, jak se ze závodu vrátili domů, byla Róza bez smilování znovu zabalena do krabice a odeslána zpět výrobci. Tentokrát nadobro.
Honza se poučil. Pochopil, že zcela důvěřovat někomu, kdo neponese následky svých rad, není dobrý nápad. A dokonce se vyléčil i ze své váhavosti. Když viděl, že i matematicky přesný přístroj se může splést, přestal sám po sobě vyžadovat dokonale promyšlená rozhodnutí.
Róza se stala užitečnou pomocnicí v Rozumově dílně, ale prototyp B ani žádný jiný podobný výrobek již nevznikl. Rozum již věděl, že je nemožné vyrobit neomylného rádce. Důvodem však nejsou omezené schopnosti strojů, ale spíše slabosti lidí. Pro člověka je někdy těžké rozlišit, co je pro něj snadné, a co je pro něj dobré.
4. Kašpárkův hrobeček
Matěj byl od malička velmi zvídavý a upovídaný kluk. Pořád musel něco podnikat, povídat nebo zkoušet. Maminka s tatínkem z toho měli na jednu stranu radost, ale na druhou stranu pro ně bylo těžké s Matějem držet krok. Protože Matěj neměl sourozence, neustále vyžadoval od rodičů pozornost. Ti ale potřebovali také trochu času na údržbu domácnosti a na odpočinek.
Přesně pro takové děti vyráběla Rozumova dílna hračky. Aby byla každá hračka jiná a osobitá, konstruktéři je navrhovali podle svých představ a fantazií, pokaždé znovu a pokaždé jinak.
Hračku, kterou dostal Matěj k narozeninám, vymýšlel konstruktér, jenž měl jako dítě rád loutky. A podle toho také vypadala. Byl to panáček s dlouhýma rukama a nohama, které byly teleskopické, takže se mohly prodloužit, až to vypadalo, jako by chodil na chůdách. Všechny klouby měl úžasně ohebné, díky čemuž mohl své končetiny poskládat do zvláštních tvarů. Hlavu měl velkou a chytrou, a ve tváři šibalský a zvídavý výraz. A protože to byla stále loutka, uměl předvádět vtipné scénky, a u toho dokonce napodobovat různé hlasy a zvuky. Aby nechodila po světě jen tak, oblékli v dílně hračku do pestrých šatů.
S loutkou začala být legrace, ještě než ji Matěj rozbalil z dárkového balíčku. Když zjistila, že už se blíží rozbalování, začala v balíčku skákat a kvákat jako žába. Matěj se moc divil, proč dostal zrovna obojživelníka, a tak poskakující dárek otevřel jako první. Z vtipkující loutky měl velikou radost. A kvůli její veselé povaze a barevnému oblečení ji pojmenoval Kašpárek.
Téměř okamžitě se Kašpárek stal Matějovou nejoblíbenější hračkou. Buď předváděl scénky, vyprávěl vtipy, nebo s Matějem vymýšlel nové. Hrál také člověče nezlob se, karty, a pomáhal hledat zatoulané dílky ze stavebnice.
Rodiče byli rádi, že se Matěj s Kašpárkem tak dobře zabaví. Ale neměli to vždy tak úplně zadarmo. Kašpárek totiž Matějovi pomáhal s žertíky, které na rodiče připravoval. Občas vybafl zpoza rohu, vyměnil zubní pastu za opalovací krém, nebo napodoboval zvuk skřípání, když prala pračka.
Kašpárek rostl s Matějem. Z počátku předváděl scénky z Matějových oblíbených dětských filmů, ale jak šel čas, učil se hrát čím dál komplikovanější postavy. Uměl dokonce moc vtipně parodovat jeho rodiče. Matěj měl úplně nejraději, když Kašpárek předváděl, jak maminka říká: „Jestli mi ještě budete míchat kiwi mezi brambory a tvrdit, že jim rostou vousy, budeš ty bez večeře a Kašpárek bez nabíječky“.
Když začal Matěj chodit do školy, pomáhal mu Kašpárek i s učením. Co věděl, to mu vysvětloval, a co neuměl, učil se s ním. Ke všemu měl různé průpovídky a vymýšlel pomůcky, jak si věci snáze zapamatovat. Díky němu bylo učení zábava.
Bohužel s tím, jak se Kašpárek vylepšoval rozumově, opotřebovával se mechanicky. Kvůli častému skákání, běhání, natahování se pro věci a skrývání se v malých prostorech se často praštil nebo odřel. Byl už celý oblepený izolační páskou a některé díly byly zralé na výměnu.
Matěj si toho všiml a nabádal Kašpárka, ať na sebe dává větší pozor. Ale přesto se občas stalo, že v zápalu hry nějakou tu ránu dostal.
Když maminka s tatínkem řekli Matějovi, že v létě pojede na dětský tábor, hned se rozhodl, že vezme Kašpárka s sebou. Začali spolu plánovat, co by se dalo na takovém táboře dělat, jaká dobrodružství asi zažijí a jaké scénky by mohli předvádět u táborového ohně.
Při jedné hře ale došlo k nehodě. Při seskoku ze skříně Kašpárek špatně dopadl na nalomenou nohu. Ta se zlomila a Kašpárek tvrdě narazil celým tělem na podlahu. Po tomto pádu už nešel zapnout, i když zkoušeli všechno možné.
Spolu s rodiči ho zabalili a poslali do Rozumovy dílny s prosbou, aby se jej pokusili opravit. Tam ho opatrně rozebrali a snažili se zjistit, co se porouchalo. Bohužel odhalili, že se porušil hlavní paměťový čip.
Oprava by znamenala, že by se z Kašpárka stala úplně jiná hračka. Všechno, co se s Matějem naučil, by bylo zapomenuto. Všechny vzpomínky a společné zážitky by byly pryč. Zkrátka, už by to nebyl Kašpárek.
Po dohodě poslali rozbitého Kašpárka zpět. Matěj se rozhodl, že jiného Kašpárka nechce a také že na novou hračku je už moc velký. Ale chtěl se důstojně rozloučit. Na zahradě vybral vhodné místo, vyhloubil jamku, kam Kašpárka uložil, a přikryl ho opatrně kameny. I když nechtěl, pořádně se u toho naplakal.
Další dny byly takové zvláštní. Smutné. A byly by ještě smutnější, kdyby Matěje nezaměstnaly přípravy na tábor.
Pobyt na táboře a jiné prostředí přivedlo Matěje na jiné myšlenky. Potkal se se starými kamarády a nějaké nové poznal. Bojoval o body v celotáborové hře při plnění různých úkolů. Když měl službu v kuchyni, pomáhal s vařením a se štípáním dříví. Pořád bylo co dělat.
Jednou je táborová hra přivedla ke složitému úkolu. Na jedné straně potoka byla jeho družina, na druhé straně na stromech zavěšené klíče k truhle, kterou měli otevřít. Nesměli se ale dotknout vody. Jako by potokem tekla kyselina. Museli vymyslet, jak klíče z druhého břehu dostat.
Zkoušeli všechno možné. Třeba podat si klíče přes potok pomocí dlouhých tyčí, ale na to byly klíče příliš daleko a také byly pověšené tak, že vyháknout je bylo obtížné. Brzy je všechny bolely ruce.
Také vymýšleli, jak postavit lávku, ale na to neměli dostatek dřeva ani času. Na to byl potok příliš široký.
A vtom si Matěj vzpomněl na svého Kašpárka. Navrhl, aby si vyrobili chůdy, se kterými potok přejdou, jednoduše posbírají klíče a zase se vrátí. Stačí trochu dřeva na chůdy, nějaký čas na výrobu a na trénink, a pak vybrat nejlepšího chodce, který bude vyslán na druhý břeh. Potok nebyl příliš hluboký, a tak by to mohlo vyjít.
A také to vyšlo. Klíče byly jejich, truhla otevřena a úkol splněn.
Jindy zase dostali za úkol vymyslet program k táborovému ohni. Bodoval se umělecký dojem, originalita a zábavnost.
Splnit zadání bylo těžší, než se zdálo. Lámali si hlavy s tím, co předvedou, ale nic pořádně nesplňovalo všechny požadavky. Nápady, které byly zábavné, nebyly originální, a ty, co byly originální, nebyly zábavné.
Zvažovali vtipné scénky, slavné scény z filmů, parodie na pohádky nebo šílenou módní přehlídku, ale pořád to nebylo ono. Pořád neměli pocit, že by si dokázali získat publikum.
Lámali si hlavy, dokud na to Matěj nekápnul. Zase mu pomohla vzpomínka na Kašpárka, na jeho oživlou loutku. Vymyslel loutkové divadlo v životní velikosti spojené s improvizací. Diváci z publika zadávali témata scének a loutkovodiči pomocí špagátů ovládali pohyby loutek, což byly děti z družiny se zavázanýma očima.
Vznikla tím spousta komických situací. Při přemlouvání loutek, aby dělaly, co mají, při zamotávání špagátů, nebo když se rozešel hlas loutkovodiče s pohyby jeho loutky.
Odměnou byl velký potlesk, splněný úkol a získané body.
Při spoustě dalších úkolů Matěj využil znalostí, které získal při hrách s Kašpárkem, a i díky tomu jeho družina v celotáborové hře vyhrála. Ani se mu nechtělo domů, protože tam nebude mít ani všechny kamarády, ani tolik příležitostí k předvedení svého důvtipu.
Vždy, když pak šel Matěj kolem malého kamenného pomníčku na jejich zahradě, vzpomněl si na Kašpárka. Věděl, že přestože už ho nikdy nebude moci zapnout, navždy zůstane součástí jeho představivosti a tvořivosti.
5. Rachot
Na jednom statku hospodařil párek mladých nadšených zemědělců. Potkali se na vysoké škole, zamilovali se do sebe a rozhodli se, že spolu koupí staré hospodářství. A že ho spolu opraví a budou rozvíjet.
Pěstovali tedy obilí a zeleninu. Chovali slepice, aby jim snášely vajíčka, a měli také kravku, aby jim dávala mléko.
Věděli, že na takovém statku je spousta práce, ale neuměli si dopředu představit, jak moc těžké bude všechno zvládnout. Měli spoustu kamarádů, kteří jim slíbili pomoc, ale většinou ještě studovali, a tak u nich nemohli být pořád. Práce bylo ale pořád dost, a tak začali hledat stálého pomocníka.
Po dlouhém shánění se jim podařilo narazit na dokonalého pracanta. Úplně jiného, než čekali, ale když viděli, co všechno umí, museli mu dát šanci.
Z bazaru si totiž pořídili robota určeného pro těžké práce. Původně byl určen na stavbu silnic a mostů, ale na statku bylo potřeba opravit a vybudovat spoustu věcí, a tak nehrozilo, že se bude nudit.
Byl to velký robot starší konstrukce. Stál na dvou velkých terénních kolech, podobných, jaké mají traktory, a dokázal na nich za každých okolností udržet rovnováhu. Měl silné paže a ruce se sadou zabudovaných nástrojů, takže je mohl používat jako kladiva, sbíječky, vrtačky nebo kleště. Hlavu chránil silný plech ve tvaru přilby. V jeho středu byla výkonná svítilna. A pod přilbou vykukovaly vpředu dvě dobrácké oči a po stranách dvě legračně velké uši.
Na zádech měl různé popruhy, řetězy a háčky na uchycení nejrůznějšího nákladu. Jeho trup byl mohutný, aby se do něj vešel pořádný motor, který tak velký stroj dokáže rozhýbat.
Podle svého motoru také robot dostal od svých majitelů jméno. Byl to staromódní silný spalovací motor, který, jak to říci slušně, byl poměrně hlučný. Dělal prostě hrozný rámus. A tak mu říkali Rachot.
Jak jsme již říkali, byl to pracant k pohledání. Práce ho bavila a měl radost, když byly vidět výsledky jeho úsilí.
Vždy, když ráno vyjížděl z garáže, zpíval si vlastní popěvek.
Do roboty spěchám Do rachoty jedu Slovo nejde neznám Každou práci svedu
Jak vidíte, děti, jeho umělá inteligence nebyla příliš přizpůsobena pro uměleckou tvorbu. Ale kvůli skládání písniček na statku nebyl.
Jeho pomoc byla velmi znát. Hospodářství vzkvétalo. Pomáhal na polích, opravoval zdi a střechy, vyráběl kurníky.
A čím více práce měl za sebou, tím méně práce zbývalo. Ne, že by nebylo co dělat, ale občas bylo potřeba počkat na pokyny od majitelů. Svůj volný čas vyplňoval tím, že pozoroval přírodu kolem sebe.
Věci šly tak dobře, že byl statek brzy dostavěný a opravený, a začaly se na něm pořádat pobyty pro děti. To proto, aby se seznámily s hospodářskými zvířaty, naučily se poznávat různé plodiny, a také proto, aby viděly, jakou práci dá něco vypěstovat, a vážily si jídla i přírody.
To bylo pro Rachota těžké období. Vždy, když jel na statek pro hnojivo, nebo když vezl z pole úrodu, děti se ho bály a utíkaly před ním. Děsil je jeho strašlivý řev a surové vzezření.
Nevěděl, co dělal špatně. Byl přece tak pracovitý a ohleduplný. Ani mouše by neublížil. A přesto se ho děti bály.
V té době se uzavřel do sebe. Když nepracoval, držel se dál od statku, v loukách a polích. Na statek jezdil jen pro materiál a večer do své garáže.
Jak se tak zdržoval venku, jeho záliba v pozorování přírody se prohlubovala. Rozhodl se, že o životě ve svém okolí zjistí všechno. Jaká zvířata se tam vyskytují, co jedí, jak se chovají.
Brzy si ale uvědomil, že to nebude tak snadné. Chtěl si třeba prohlédnout motýly, jak létají z květu na květ. Zapamatovat si barvy a kresbu jejich křídel. Zjistit, jestli si motýli jednoho druhu vždy vybírají tytéž květiny. Podívat se, jak nabírají nektar sosáčkem. Ale vždy, když se přiblížil, jeho hlučný motor je vyplašil a motýli byli pryč.
Děti se Rachota sice bály, když byl blízko, ale zvědavě jej pozorovaly, když byl daleko. Byl to pořád tak trochu bagr a tak trochu jeřáb, a děti rády sledují bagry a jeřáby při práci.
Teď ale nepracoval. Rozpačitě jezdil po louce dopředu a dozadu, něco pozoroval, ale nic zajímavého nepředvedl. Nic nevykopal, nerozryl ani nerozboural. Děti byly zklamané.
Potom Rachot zase pozoroval srnky, jak se pasou na louce u lesa. Obdivoval jejich ladnost a vznešenost. Ale vždy, když se k nim chtěl přiblížit, okamžitě utekly. Jeho hlučný motor ho odsoudil k tomu, že se od nich musel držet ve značné vzdálenosti.
I při tom ho občas přistihly děti. Z jejich pohledu to vypadalo, že se je snaží pochytat. A to velmi nešikovně. Prostě jezdil pomalu za srnkami a ony mu pokaždé utekly. „Je snad blbej?“ říkaly si. A myslely si, že tomu tak opravdu je.
A protože to vzbudilo jejich zájem, pozorovaly děti Rachota dál. Co by také mohlo být legračnější než velký hloupý robot?
A tak o něco později viděly i to, jak se Rachot pokouší poslouchat zpívání ptáčků. Poslech mu samozřejmě ztěžoval zvuk jeho vlastního motoru, a tak, aby je lépe slyšel, musel popojet blíž k nim. To ale málokdy vyšlo. Vždy, když přidal plyn a rozjel se, motor začal řvát, země se chvěla, a ptáčci uletěli.
Rachot to po pár pokusech vzdal. Chytil se za hlavu, schoulil se a zůstal na místě.
A v tu chvíli děti pochopily, jak se pletly. Rachot není hloupý. Rachot je nešťastný.
Zanedlouho poté si Rachota přivolali majitelé. Řekli mu, že ho budou muset poslat na povinnou technickou kontrolu. Budou ho muset dočasně vypnout a nechat prohlédnout. Ale Rachot věděl, o co jde. Hospodářství je již vybudované. Udržovat nákladného nemoderního robota se již nevyplatí. Nechají ho vypnout a rozebrat. Už dosloužil.
Poslušně zajel do přívěsu, ve kterém ho budou převážet. Zazpíval si svou písničku, potichu a velmi smutně, protože věřil, že je to naposledy. Pak už jen slyšel cvaknutí svého vypínače.
Probudil se ve své garáži. Měl radost, že se pletl. Trochu se styděl, že svým majitelům křivdil. Že věřil, že by se ho tak lehce zbavili. Teď věděl, že ještě bude užitečný.
Rozjel se ven a zmocnil se ho pocit, že je něco špatně. Ticho. Nic neslyšel. Zašťoural se v levém uchu a popojel. Pořád ticho. Zašťoural se v pravém uchu a znovu popojel. Stále ticho.
A tak si začal prozpěvovat.
Do roboty spěchám Do rachoty jedu Slovo nejde neznám Každou práci svedu
Svůj zpěv slyšel výborně. To mohlo znamenat jen jediné. Otevřel kapotu na svém břiše a tam viděl nejnovější model elektrického motoru.
Vyjel z garáže na nádvoří a tam již čekaly děti a jásaly. To ony prozradily, jak se robot trápí. Majitelé pak ani chvilku neváhali a objednali pro Rachota výměnu motoru. Chvíli namítal, že je to pro něj škoda, pro starého robota. Ale ujišťovali ho, že si to odpracoval. Že si to zasloužil.
Nový tichý motor byl o něco slabší než ten původní, a tak Rachot již nemohl dělat tak těžkou práci. Ale tu už po něm stejně nikdo nechtěl. Teď měl za úkol provádět děti přírodou a učit je poznávat rostliny a zvířata. Vyprávět jim o tom, jak je život v lese a na louce bohatý a pozoruhodný.
Jméno Rachot mu zůstalo, přestože už uměl být tichý jako myška.
6. Žlutý rytíř
V jednom velkém městě fungovala jedna menší taxislužba. Byla veliká tak akorát, aby v běžných dnech stihla odvézt všechny, kteří si zavolají. Ale při zvláštních příležitostech, když byl ve městě velký provoz, třeba o víkendech a slavnostech, již všechny zájemce obsloužit nemohla. Potřebovala posily.
Potíž nebyla ani tak s automobily, ty by se sehnat daly, ale šikovných řidičů bylo málo. Zvlášť takových, kteří by přišli na pomoc jenom ve chvílích, kdy je veliký provoz.
Když se v taxislužbě dozvěděli o Rozumově dílně, hned se tam rozjeli. A objednali si tam na zkoušku jedno auto, které by řídilo samo a pomáhalo jim, když jsou všichni řidiči vytížení.
A tak přišel na svět K. I. T. Kybernetický inteligentní taxík. Po domácku Kit. Na první pohled obyčejný vůz. Čtyři kola, čtvery dveře a pohodlně přístupný kufr. Při důkladnějším prozkoumání byste si možná všimli spousty čidel, která měl po celém obvodu. Čidla měřila vzdálenost od obrubníku, svodidel, chodců a ostatních vozů. K tomu měl Kit čidla na měření teploty a vlhkosti vzduchu, zrychlení v dané části vozu, to aby včas odhalil smyk, a různých dalších veličin.
O dokonalý přehled o situaci na vozovce se starala sada kamer, dvě u předních světel, dvě u zadních světel, a na každém boku jedna pomocná kamera.
Uvnitř byste volant hledali marně. Místo něj byla mezi místy řidiče a spolujezdce jen informační obrazovka. Domluvu s pasažéry obstarávalo několik zabudovaných mikrofonů a reproduktorů.
Díky tomu, že volant, pedály, ani řadicí páka nebyly potřeba, uvezl Kit pohodlně čtyři lidi. A méně pohodlně až šest lidí.
Pod kapotou se skrývala nejmodernější technika. Výkonný elektromotor, který poháněl kola a který by Kitovi mohl závidět leckterý závoďák. Centrální řídicí systém, neboli hlava automobilu, byl z tradice umístěn tam, kde byste našli hlavu i u klasického spalovacího motoru.
Jelikož to byl taxikářský vůz, měl výrazný žlutý lak a na střeše typickou korunku s nápisem TAXI.
Vzhled a výbava jsou u samořiditelného auta samozřejmě důležité, ale ještě důležitější je to, jak umí řídit. Zvláště u taxikářského auta. To musí ještě navíc umět jednat se zákazníky, vybírat pro turisty trasy tak, aby viděli hezké části města, pokud si to přejí, a jezdit maximálně pohodlně a bezpečně.
A protože ani Rozum, ani nikdo jiný z jeho dílny potřebné znalosti neměl, požádali o pomoc jednoho taxikáře v důchodu. Velkého odborníka, skvělého šoféra a výtečného gentlemana.
Kit šel tedy do učení. Vozil starého pana taxikáře po městě a ten mu vypravoval vše o řemesle. Učil ho dopravní předpisy, komu kdy dávat přednost, kdy blikat, kde parkovat, jak rychle kde jezdit.
A učil ho také o lidech, jak se k nim chovat, jak slušně pozdravit a rozloučit se. Že čestné místo je vpravo vzadu. Že slušně se má chovat i k chodcům. Pouštět je na přechodech. Při dešti si dávat pozor na louže, aby nikoho neošplouchl.
Takto spolu projížděli městem celé týdny. Kit byl čím dál samostatnější. Starý pan šofér mu musel radit čím dál méně. Už ho ani neměl co učit. Při společných cestách už jen vyprávěl o všem možném, co v životě zažil.
Když to byl už celý měsíc od té doby, kdy musel Kitovi jeho učitel naposledy poradit, bylo rozhodnuto, že je připraven pro samostatnou práci.
Rozum byl nadšen. Byl to velký úspěch jeho dílny. Dokonce žertovali, že to jsou jeho lidé, kdo vyrobil první automobil, nikoliv Carl Benz. Teprve jejich Kit se dokázal pohybovat skutečně automaticky.
První Kitova služba vůbec neodpovídala jeho představám. Zákazníci neustále spěchali. Spěchali při nastupování a jeho zdvořilost považovali za zdržování. Spěchali při jízdě a neustále jej pobízeli, aby přidal a nepouštěl každého, s prominutím, pitomého chodce na přechodu. Spěchali při vystupování a nepovažovali za nutné se slušně rozloučit.
Těžko se s tím vyrovnával, ale doufal, že měl prostě jen smůlu na zákazníky. Že další služba bude lepší.
Další služba ale byla ještě horší. Zákazníci byli ještě nervóznější. Dokonce mu nadávali, že jezdí pomalu. Nevěděl, proč tomu tak bylo. Možná si mysleli, že je to jenom stroj, ke kterému si mohou dovolit cokoliv. Možná se lidé změnili od té doby, co jeho učitel naposledy vozil zákazníky.
Často o sobě pochyboval. Co když opravdu pracuje špatně? Zkoušel tedy jezdit za hranou pravidel. Na silnici řídil dravěji. Nezdržoval zbytečnými zdvořilostními frázemi. Ale dopadlo to tak, jak si spočítal. Do cíle dorazil téměř vždy později a vyčerpanější, než kdyby jezdil plynule a ohleduplně. A práce ho netěšila, když se nemohl řídit pravidly slušného vychování, která se naučil a která se mu líbila.
Vrátil se tedy ke svému původnímu způsobu práce, tak jak to uměl nejlépe. Mrzelo ho, že to nikdo neocení. Že lidé nedokážou pochopit, že je to pro ně ve všech ohledech výhodnější.
Začal se pomalu smiřovat s tím, že bude muset pracovat bez potěšení a pocitu naplnění. Až jednou jel pro elegantní dámu na nádraží. Když nastoupila, pozdravila a poděkovala mu, že jí otevřel dveře. Takový kavalír se již prý dnes jen tak nepotká. Potěšilo ho, že se přece jenom najdou lidé, kteří se obtěžují s tím, aby pochválili stroj. Poprosila ho, aby ji ukázal centrum města. Nikam nespěchala a kochala se architekturou. Říkala, že se do města nedostane příliš často, a byla ráda, že si ho může v klidu prohlédnout.
Jindy zase vyzvedl u autobusové zastávky rodinu, která jela do zoo. Očividně je oslnila jeho technická vyspělost. Chválili jeho samostatnost i výřečnost. A líbilo se jim, že se jich vejde do osobního auta všech pět.
To neznamená, že by všichni cestující, které od té doby vezl, byli zlatí, ale výjimečně narazil i na někoho slušného.
Jednou vezl pána se spoustou kufrů, který jej požádal o odvoz na nádraží. Byl takový přátelský a upovídaný a svěřil se Kitovi, že by na ty věčné dopravní zácpy ve velkoměstě neměl nervy. Že je rád, že bydlí jinde.
O tom bydlení jinde Kit dlouho přemýšlel. Pátral v mysli po tom, co mají společného lidé, kteří se k němu chovají hezky, a po chvíli na to přišel. Jsou to ti, kteří přijeli odjinud. Jaké by to asi bylo pracovat někde, kde nejsou všichni tak moc nedočkaví. Jaké by to bylo pracovat i v klidnějších časech, a ne jenom, když je taxislužba přetížena?
Musel to zjistit. Musel to vyzkoušet. Ale jak, když je jenom výpomocným samořiditelným vozem? Majetkem, který nemůže rozhodovat o svém osudu?
Vzpomněl si, že starý pan šofér, jeho učitel, říkal, že se na důchod odstěhoval do menšího města. Potřeboval se s ním sejít a poradit se. Oznámil tedy ve své garáži, že potřebuje mimořádnou prohlídku řídícího systému. Tak se dostal do Rozumovy dílny.
V dílně napojili Kita na různé měřící přístroje, ale nezjistili žádnou závadu. Šel tedy s pravdou ven a řekl, že má potíže vyjít se zákazníky a potřebuje radu od zkušeného taxikáře.
A tak se opět sešli. Kit vyprávěl o svých trápeních. A pan učitel naslouchal. Projížděli spolu městem jako dřív. A vymysleli smělý plán.
Kit se vrátil do práce plný naděje, že se věci zlepší. Nejezdil už tak plynule jako dřív. Nejezdil ale ani tak zbrkle, jak by si přáli zákazníci. Naopak, jezdil ještě pomaleji a opatrněji.
A nedočkaví zákazníci si stěžovali ještě častěji a nadávali ještě hlasitěji. Kit jim na oplátku svým klidným hlasem říkal, že je to pro jejich dobro. Že spěchat se má pomalu. A tím je vytáčel k nepříčetnosti.
Stížnosti na Kita od cestujících chodili do taxislužby tak často, že se rozhodli, že se s ním budou muset rozloučit. Se spokojeností zákazníků si zahrávat nemohou.
Bylo jasné, že ho musí prodat. Ale komu? Kdo by stál o prototyp automatického taxíka, spíše tvrdohlavého než inteligentního? Tak to tedy alespoň viděli.
Brzy se ukázalo, že jejich obavy byly zbytečné. Okamžitě se ozval vážný zájemce. Starší pán, který se rozhodl přilepšit si k důchodu provozováním taxislužby na menším městě.
Kitovi začal nový život. Ne, že by na něj už nikdy nikdo nespěchal. Jistěže se našli lidé, co mu mluvili do řízení. Ale poměr klidných a nedočkavých cestujících byl mnohem snesitelnější.
A tak mohl jezdit tak, jak si spočítal, že je to nejlepší, a chovat se k cestujícím přátelsky, aby se během cesty všichni cítili dobře.
O bezohledných řidičích se říká, že jsou to piráti silnic. Kit byl přesným opakem. Chvilku to trvalo, ale lidé pochopili, že je to tak pro ně lepší. Že se s ním dostanou do cíle dříve a spolehlivěji.
On byl rytířem silnic.
7. Život psobota
Lucie byla vcelku obyčejná holčička. Měla ráda pohádky, zvířátka a zmrzlinu. Ale v jedné věci se lišila od ostatních. Byla nevidomá. Když byla ještě malá, kvůli vzácné nemoci přestala vidět.
Už dávno si přála pejska. A tak její rodiče začali zařizovat, aby dostala pejska zvláště vycvičeného k tomu, aby svému páníčkovi pomáhal s věcmi, na které nestačí sám. Takzvaného vodicího pejska. Mohl by ji doprovázet, aby nezabloudila nebo nezakopla, podávat jí věci, nebo chránit před různým nebezpečím.
Na nového pejska se moc těšila. Vyprávěla spolužákům, že ho bude brát s sebou do školy. Normálně psi totiž do školy nesmí, ale díky ní ho pustí až do třídy, dokonce i při vyučování.
Proto byla velmi smutná, když zjistila, že vlastního psa mít nemůže. Ukázalo se, že má silnou alergii. Kdyby trávila moc času v blízkosti psa, nemohla by dýchat.
A tak několik dní proplakala a od té doby byla velmi smutná.
Je zvláštní, že na jejím zdravotním stavu jí více vadilo to, že má alergii na psy, než to, že nevidí.
Spolužákům jí bylo líto, a snažili se ji všemožně utěšit a rozveselit, ale příliš to nezabíralo.
Byla to náhoda, že když jela třída na exkurzi do Rozumovy dílny, byla Lucie zrovna doma nemocná s angínou. Role průvodce se ujal sám Rozum a ukazoval žákům všemožné typy robotů, které uměli vyrobit. Některé jen na obrázku, některé ve skutečnosti. Vyprávěl jim o svých vynálezech a ujišťoval je, že když se budou dobře učit a bude je to bavit, budou moci vymýšlet vlastní roboty, až budou velcí.
Oni ale čekat nemuseli. Jeden nápad už měli vymyšlený. Protože byli slušně vychovaní, netrpělivě čekali, až se jich Rozum zeptá, zda nemají nějaké otázky. A když k tomu došlo, všechny ruce vystřelily nahoru. Všichni se chtěli zeptat na totéž. Dokázal by vyrobit robotického pejska?
Rozuma otázka překvapila. Neměl představu, jak mohou být tak mladé děti chytré. Nevěděl ale, jak odpovědět. Tvářil se váhavě a zadumaně. Je to veliká zodpovědnost, vyrobit robota, který bude pro člověka tak důležitým pomocníkem.
Nechtěl být na přemýšlení sám, a tak se omluvil a na chvíli se vzdálil, aby vše mohl důkladně zvážit společně se svými zaměstnanci.
Vrátil se rozesmátý od ucha k uchu a volal na ně, že to půjde. Ale ať už se ven vyprovodí sami. On teď musí pracovat.
A nepracoval jenom on, ale celá dílna. Každý se chtěl podílet na záslužném úkolu.
Díky jejich odhodlání a spolupráci se zakrátko na své čtyři nohy postavil nový robot.
Tělo měl veliké jako menší labradorský retrívr. Na hlavě plandavé uši a bystré oči. Čenich měl velký, černý a schopný rozpoznat každý pach či vůni. Čelisti silné a přitom jemné. Nohy měl silné a rychlé. A vzadu ocásek, kterým dával najevo radost i smutek.
Povrch trupu a hlavy měl ze zvláštního materiálu, takže vypadal, jako by byl plyšový, ale přitom byl dokonale odolný a vodotěsný.
Vypadal spíše jako pes než robot, a měli z toho radost. Byl to jejich psobot. Nebo spíše robofenka. Dali jí totiž jméno Dášeňka, podle oblíbené dětské knížky o štěněti. To podle nemotorných pohybů, které dělala. Měla totiž velikost dospělého psa, ale rozum právě narozeného štěňátka.
Dlouho se dohadovali, jestli by Dášeňka měla mluvit. Lucie nemohla číst sama, když nebyly nápisy zapsané také v Braillově písmu, a tak se zdálo užitečné, kdyby to Dášeňka mohla dělat za ni. Ale Lucie si přála pejska, a proto se rozhodli, že Dášeňka bude jenom štěkat. Dostala alespoň kapsu, ve které bude pro Lucii nosit čtecí zařízení a další užitečné věci.
Pejska pejskem ale nedělá pouze to, jak vypadá. Aby se naučila skutečným psím způsobům, musela mezi opravdové psy.
Dášeňku tedy převezli do střediska, kde se trénují vodicí psi. A protože se pro takovou práci nehodí každý pejsek, drželi jí pěsti, aby ji to tam bavilo a aby jí to tam šlo.
Výcvik byl zpočátku těžký. Oproti ostatním pejskům měla tu nevýhodu, že se nejdříve musela naučit být psem, což ostatním nedalo žádnou práci.
Rychle ale dohnala náskok ostatních a naučila se drbat za uchem, běhat za míčky, a především nedůvěřovat kočkám.
Služební dovednosti jí šly také dobře. Brzy věděla, jak fungují přechody pro chodce a semafory, že po chodníku se chodí vpravo, jak podávat předměty, aniž by je rozkousala. Byla stejně šikovná jako ostatní pejsci.
Po několika měsících výcviku byla připravená.
Z Rozumovy dílny napsali Lucčiným rodičům, že si Dášeňku mohou převzít a odvézt si ji domů. Ti si ale přáli, aby u prvního setkání byli i všichni spolužáci, kteří měli ten skvělý nápad. K prvnímu setkání Lucie a Dášeňky tedy došlo ve škole.
Rodiče přijeli na hodinu fyziky i s Dášeňkou. Pan učitel na to byl samozřejmě připraven a hned poté, co zazvonilo na začátek vyučování, řekl Lucii, že pro ni má zbytek třídy dárek z exkurze, které se nemohla zúčastnit.
Lucie se samozřejmě divila. Nebylo zvykem vozit dárky z exkurzí. Co by to asi tak mohlo být?
Potom vstoupili její rodiče a přivedli k ní Dášeňku. Ta jí dala tlapku do ruky, šťouchla ji do nosu čumáčkem a nechala si pohladit svůj plyšový kožíšek. V tom okamžiku se staly nerozlučnými kamarádkami.
Předtím by Lucie nevěřila, že se spokojí s umělým pejskem. Ale když slyšela svoje spolužáky vyprávět, jak Dášeňku vymysleli přímo pro ni, a kolik lidí se na ní podílelo a kolik úsilí a vynalézavosti to obnášelo, věděla, že lepšího psa si přát nemohla.
S Dášeňkou Lucie získala nejen pomocnici, průvodkyni a kamarádku, ale také víru, že když kolem sebe člověk má dobré a šikovné lidi, dá se každá potíž překonat.
Pokapitola a prosba
Milé děti,
až budete velké, možná budete pracovat s roboty a umělou inteligencí. Možná je budete vymýšlet, možná je budete využívat, možná s nimi budete spolupracovat.
Mějte prosím vždy na paměti, že tím získáváte určitou moc. Lidé budou v tyto věci vkládat velkou důvěru. Budou jim svěřovat svá tajemství. Budou se na ně obracet pro pomoc a pro radu.
Dávejte si pozor, abyste této moci nezneužívaly. Ať už z neznalosti, nepozornosti, nebo z hamižnosti.
Snažte se, aby roboti vždy uměli vysvětlit, co dělají a co potřebují, podobně jako poslíček pana Trumpetky.
Počítejte s tím, že roboti mohou mít nečekaný vliv na vás a na vaše okolí, jako třeba vysavač u Drobečků, ale na rozdíl od něj ten vliv může být bohužel někdy i zhoubný.
Nedopusťte, aby umělá inteligence přiživovala vaše špatné vlastnosti, lenost a nezájem, i když to bude neúmyslné, jako od Rózy.
Naopak se nechte učit a inspirovat, když roboti nabídnou nové informace, přístupy nebo závěry.
Sledujte, jaké nové dovednosti roboti získávají, a když budou přínosné, rozvíjejte je, jako Rachotův zájem o živou přírodu.
Vězte, že vzájemná ohleduplnost se vyplatí více než sebestřednost, tak jako to věděl galantní Kit.
Buďte všímavé a přemýšlejte, jak by nové vynálezy mohly lidem pomáhat, jako Lucčini spolužáci.
A ještě taková drobnost.
Milé děti, až budete větší, čtěte Čapka.
2. 1. 2021
Výročí 100 let od premiéry R.U.R.