Mlok 5

Ten zvonek řve víc než obvykle. Nervozita asi bystří smysly. Měl bych být už příliš starý na to, abych byl nervózní, no nic. Zvonek dořinčel. Beru za skřípající kliku a vstupuji do třídy. A její husté popřestávkové atmosféry.

„Dobré dopoledne,“ slyším říkat svůj nejistý hlas.

Žáci jsou zvyklí, že chodím přesně, takže jsou už převážně na svých místech. Postupně si všímají mého nestandardního vzezření a začínají vyluzovat různé citoslovce, kterýžto proces přejde do hlasitého potlesku celé třídy.

Doufám, že to kolegyně s tím líčením moc nepřehnaly, ale jisté je, že mám začerněný nos a kočičí vousky a prý jsem roztomilý. Ale neměl jsem odvahu to sám zatím posoudit v zrcadle.

„Jé, pane učiteli, že vy jste si vsadil na Argentinu?“ řve se smíchem Komárek. Jako obvykle plýtvá svým důvtipem na malichernosti.

„Ano, bohužel,“ odpovídám téměř provinile.

„To jsem netušil, že se zajímáte o fotbal,“ mluví pobaveně za celou třídu Komárek.

Fotbal je mi ukradený, ale i starý učitel má občas podivnou potřebu zapadnout do kolektivu. Doufám, že jsem to neřekl nahlas.

„Nebuďte zvědaví. A zamyslete se nad sebou, proč vás zaujala trocha řasenky na mém nose více než můj poslední výklad o díle Karla Čapka,“ přecházím do protiútoku s pomocí mírného citového vydírání a házím velmi káravé pohledy na všechny strany.

Třída propukla v další hurónský smích a mně došlo, že musím vypadat jako Grumpy Cat.

„To by stačilo. Otevřete okna, čítanky a své mysli,“ snažím se znovu nabýt křehkou autoritu.

„A svá srdce,“ dodává zasněně Rybníčková.

„To je při styku s literaturou vždycky výhoda,“ přikyvuji.

„A taky nohy, když se mluví o styku,“ hýká Balta a očividně odsuzuje Komárka k nejméně hodinovému záchvatu smíchu.

Rybníčková se na mě upíná očima a nejspíš doufá, že nějak zasáhnu.

Asi jsem se na tu sázku měl vykašlat. To je jasná pedagogická chyba, takhle rozdovádět celou třídu. Chyba, která se dá odpustit ve třiceti, ale ne v sedmdesáti. Ale kdybych se nezúčastnil, ta propast mezi mnou a ostatními učiteli by byla ještě hlubší. A já nechci zůstat na druhé straně. Na straně těch, kteří dnešní svět nechápou a s mladšími si nemají co říct. Ne, že by to pomohlo. Zůstane to tak, že si stejně nerozumím s nikým. Nový svět je příliš jiný a lidé z toho starého se příliš změnili.

„… povedlo, to bylo dobrý, ha ha ha,“ proudí mi zase do uší poté, co jsem se vrátil z tichých hlubin svých myšlenek. A Rybníčková mě pořád sleduje, mračí se a nechce se smířit s tím, že nic neudělám.

„Tak už dost. Za prvé, nohy se neotvírají, ale roztahují. A za druhé, nohy se neroztahují. Zvláště ne ve škole.“ Odpovídám a sleduji, jak Rybníčková třeští oči. Asi očekávala nějaké kvalitnější zastání. Pokrčím rameny a doufám, že se situace uklidní sama.

Po chvíli už hodina probíhá celkem obvykle, takže se dostaneme až k Hrabalovi.

„Co myslíte, že myslel tou perličkou na dně? No tak, probuďte se. Dává tu vůbec ještě někdo pozor?“

„Asi nějakou drůbež, co se utopila, ne, hehe?“

„Balto, dneska už mlč, prosím,“ snažím se nekřičet.

„Já bych řekla, že i když má někdo pocit, že opravdu nemůže, tak vlastně ještě trochu může,“ tipla si Cínová.

„To nebude o výdrži, ale spíš o morálce. Je to o tom, že člověk může překvapit a zachovat se dobře, i když je jindy zlý,“ zkouší Rybníčková.

„Zajímavá myšlenka, ale příště bez těch otomismů, prosím,“ neodpouštím si svou otravnou poznámku.

„Jako když ti bezdomovec vrátí peněženku, co?“ doplňuje Balta.

„Že je někdo chudý, ještě neznamená, že krade,“ ohrazuje se podrážděně Sobotová.

„Já bych řekla, že to bude něco hlubšího, jako že každý je něčím cenný,“ přihazuje Raková.

„Každý rozhodně něčím cenný není,“ oponuje Holásek.

„Jsi blbec,“ vypaluje Sobotová.

„Tak se zdá, že si to budete muset přečíst sami,“ snažím se vyhnout zbytečně emotivní diskusi, „a vyměníme si názory až příště.“

„Tak nám to povězte, pane učiteli,“ zní vícehlase.

„Ne ne, možná až příště, až budete mít šanci udělat si vlastní názor,“ kroutím hlavou neústupně.

„Proč vlastně trávíme tolik času touhle historickou literaturou? Naši říkali, že je to totálně neefektivní,“ říká Holásek zpruzeně.

„A proč si to vážení rodiče myslí?“

„Protože moderní počítačově generovaná literatura je tvořena tak, aby působila přesně na ty části mozku, na který má. Funguje prostě psychologicky, přímo na emoce. Stačí toho přečíst míň a zážitek je lepší.“

Ach jo, už to musím zase vysvětlovat. „Řekl jsi to přesně. Není psaná, ale generovaná. V literatuře nejde o efektivitu. Emoce musí přijít postupně, ze smyslu textu. Nebo naopak v poezii text působí rovnou na emoce, a z nich pak vyvstane smysl textu. Nová literatura to možná dělá rafinovaně, ale je to jen trik. Vyvolává emoce mechanicky. Nemá duši.“

„Ale i tak by jsme se měli podle osnov věnovat i moderní literatuře.“ Holásek je informovaný. Nebo spíš jeho rodiče.

„Bychom. A máš pravdu, budeme se jí věnovat, ale myslím, že s tradiční literaturou byste se měli také seznámit.“

Zvonění mě zachránilo před nutností dál obhajovat zastaralý učební plán.

Z několika lavic se ozval potlesk. „To je za Hrabala. Ne za make-up.“

Nesměle jsem se uklonil a vyběhl ze třídy. Někdy umí být i milí.

Uběhne pár obyčejných dní bez sázek a výstředností.

Jako vždy přicházím na hodinu přesně. Je větší klid než obvykle, nemusím nikoho utišovat. Připravuji si podklady a během toho si nechám systémem zobrazit docházku.

„Elenová je nemocná, nebo se jenom loudá z tělocviku?“ zeptám se.

Podívám se do třídy a teprve teď si všimnu těch vystrašených pohledů.

„Ona je vypnutá,“ vyhrkly dvě dívky najednou a daly se do pláče.

Cítím, že ztrácím sílu v nohách a začíná se mi zatmívat před očima. Nahmatám opěradlo židle a opatrně si sednu. Naštěstí se mi to povede a nesvalím se na zem. Po chvíli se mi podaří vzpamatovat se.

„Je to jisté?“

„Víme to od rána. Byl tu školní psycholog. Vás hledal taky,“ říká někdo.

Doufal jsem, že se nedožiji toho, že se tento fenomén objeví i u nás. Tahle pohroma. Toto zlo.

„Rád bych Vám k tomu řekl více, ale jak vidíte, zasáhlo mě to nepřipraveného. Je mi to moc líto. Když dovolíte, chvíli bych tu jen tak seděl, a až to půjde, vrátíme se k výuce. Tu chvíli buďte prosím potichu.“

Po hodině zamířím do sborovny, kde se o události již mluví. Bohužel přicházím zrovna ve chvíli, kdy vzduchem létají věty, které jen rozdmýchávají mou beznaděj.

„To je konec. V ostatních školách, kde k tomu došlo, to šlo rychle. Někde byly i desítky případů.“

„To je hrůza, musíme něco dělat.“

„Víš dobře, že se nedá nic dělat. Kdyby se dalo něco dělat, už by na to systém přišel.“

„Musíme se připravit na nejhorší, nic lepšího nevymyslíme.“

Syndrom náhlého úmrtí zcela zdravých žáků byl tématem posledních měsíců. Odcházeli z tohoto světa bez jakýchkoliv příčin, až se tomu začalo říkat epidemie vypnutých.

„Na to se ale nedá připravit. To je tak nespravedlivé,“ říkám si nahlas jen tak pro sebe a všímám si, že vedle mě stojí nová učitelka biologie.

„Bohužel, na nespravedlnosti je založená celá živá příroda,“ začíná předkládat svou původně nevyžádanou odpověď se slzami v očích.

Usmívá se na mě při tom tak smutně a zároveň krásně, že být mladší, na místě bych roztál. Co to povídám, roztávám i tak, vsakuji se do půdy, nechám se vypít trávou a vdechnout sluncem. Jenomže vůbec, protože je tu betonová podlaha a silná izolační skla. Proč mě tyhle pitomé myšlenky přepadají v nejméně vhodnou dobu?

„… tedy, kdyby měli všichni úplně stejné možnosti, druhy by se vůbec nevyvíjely,“ pokračuje kolegyně ve svém výkladu a mně přijde, že se snaží přesvědčit spíše sebe než mě, že je svět sice nemilosrdný, ale stále v pořádku.

„Děkuji, jste hodná a vím, že to myslíte dobře a máte pravdu a všechno, ale mně to přesto nepomáhá,“ vysvětluji omluvně a nejistě ji pohladím po rameni, což jí vžene další slzy do očí.

Všimnu si ředitele, jak sedí u stolu s lahví a hází do sebe jednoho panáka za druhým. Sednu k němu a strhnu mu ruku s další sklenkou zpátky k desce stolu. Pár kapek vodky přitom vyletělo do vzduchu a na chviličku jsem měl dojem, že mezi nimi vidím duhu. Je to vůbec možné? Několik kapiček? Alkoholu? Při tomto osvětlení?

„Co blázníš? Takhle přede všemi. Myslel jsem, že jsi už přestal,“ křičím šeptem.

„No a co? Víš, co nás čeká. Kdo by mě asi teď udával a odvolával?“

„Jenže teď nemůžeš myslet jen na sebe, sakra. Lidi teď budou potřebovat spoustu útěchy a naděje, a ožralý ředitel jim tohle dát nemůže.“

„Tak se toho ujmi sám, jdi a rozdávej naději, když jsi tak chytrej.“

„Ani nevíš, jak rád bych to uměl, kamaráde.“

„Promiň, jasně, máš pravdu. Už končím. To ten prvotní šok.“

„To rád slyším.“

„Další vypnuté už zapíjet nebudu,“ ušklíbl se bolestivě.

„Na černý humor musíš mít náturu.“

Vstávám a vracím se do hloučku diskutujících.

„Už to trvá tak dlouho, na tolika školách, a nikdo nenašel žádnou léčbu.“

„Kdyby jenom léčbu, nepřišli ani na to, jak se to přenáší.“

„Já slyšel, že systém situaci dost podceňuje.“

„Spíš není ochotný přiznat, že neví, co dělat, a je úplně v hajzlu.“

„Já četla, že dokonce vyhodil jednu doktorku, co chtěla víc peněz na výzkum.“

„Protože peníze, co dostala předtím, utratila za vlastní plastickou operaci. Nemůžeš věřit každé pomluvě.“

„I kdyby byla pravda, že si systém neumí poradit s vypnutými, tak pořád jsme na tom líp, než kdybychom systém neměli.“

Jsem unavený, je mi smutno a nevím, co si mám myslet.

Je pozdě v noci a já stále nemohu usnout. Svět se mění příliš rychle a moje mysl si bere přesčasy, aby se s tím stihla vyrovnat. Už několik týdnů a stále se jí to nepodařilo.

Přichází další zdrcující zpráva. Zcela zdravý žák prvního stupně najednou přestal žít.

Má hlava je zcela zablokovaná. Nevím, jestli je prázdná, nebo zahlcená, nedokážu to poznat. Najednou kontrolu přebírá jakýsi autopilot a já jen tupě vnímám, jak mě obléká, odvádí z bytu a táhne k policejní služebně. Před ní se dám trochu dohromady, z těch střípků nápadů, co mě sem dostrkaly, sestavuji nějaký plán a vstupuji dovnitř.

„Dobrý den, tedy noc, večer, heh, pardon, pane učiteli. Co tak pozdě, copak se stalo?“ říká přátelsky povědomý hlas a já poznávám svého bývalého žáka.

„Dobrý den, pane Vrbo, rád bych nahlásil zločin.“

„Jakýpak Vrbo, můžete mi tykat, jako ve škole, samozřejmě.“

„To už je přece jen nějaká doba, dneska už vykám i dětem. A vlastně i zvířatům a strojům.“ Vzpomenu si na systém a opravím se. „Tedy když fungují. Asi na sebe s věkem nabaluji nějakou pokoru.“

„Jak je libo, pane učiteli. A jaký zločin byste rád nahlásil?“

„Chci nahlásit, že systém nechá umírat děti a nesnaží se s tím nic dělat.“

„Ale pane učiteli, přece nemůžete nahlásit nemoc,“ dívá se na mě jako na starého blázna a má pravdu.

„Já nechci nahlásit nemoc. Chci nahlásit systém. Dobře ví, že tu máme epidemii úmrtí mladých lidí, a nic nedělá.“

„Ale pane učiteli, vyzkoumat takovou věc chvíli trvá, pracuje na tom spousta vědců, to přece nemůžete nahlásit jako zločin.“

„Naopak musím, pane Vrbo, je to to jediné, co mohu, a proto musím.“

„Ale já ani nevím, jak něco takového udělat.“

„A mohl byste to zkusit, prosím, kvůli starému známému?

„Tak dobře, že jste to vy, podívám se do systému.“

Ani si nevšímá, jak nevěřícně zvedám obočí. Pracuje s počítačem pomocí klávesnice, asi abych neslyšel, na co se přesně ptá. Zatím si prohlížím služebnu. Je strohá a na stěnách visí obrázky něčeho, co vypadá jako zbraně a mučicí nástroje. Jestli to ve mně mělo vyvolat pocit bezpečí, tak to nezabralo.

„Asi máte docela rád pořádek,“ mluvím mu drze do práce.

„Pořádek je základ společnosti.“

„Někdo by možná řekl, že základem společnosti jsou lidé.“

„Jenom slušní lidé, pane učiteli. Ale zpět k věci. Musím vás zklamat. Systém neumožňuje nahlásit zločin, který se zjevně nestal. Systém situaci řeší všemi dostupnými prostředky.“

„Jaké překvapení,“ povzdechnu si.

„Nebuďte tak nedůvěřivý. Systém není žádný zločinec. Je to jen inteligence, která dokáže zpracovat obrovské množství dat a díky nim se správně rozhodovat.“

„No jen aby.“

„Dám vám alespoň záznam o našem setkání. Předpokládám, že to budete chtít pěkně archaicky na papíře,“ nečeká Vrba na moji odpověď a začne něco tisknout. „Tak, ještě podpis,“ píše dosti kostrbatě své jméno, asi to nedělá moc často.

„Děkuji.“

„No, to bohužel nemáte za co. Tak si to raději ještě tady pořádně zkontrolujte. Na shledanou, rád jsem vás viděl, snad to bude příště za nějakých veselejších okolností.“

Vycházím ze služebny a letmo si pročtu papír s běžnými úředními bláboly. Všímám se nezvykle dlouhého podpisu. Není to podpis, ale vzkaz. „Za deset minut na prostranství za služebnou“. Jdu se projít po okolí, ale ne moc daleko, abych byl včas zpět na místě.

„To jsem rád, že jste si můj podpis zkontroloval“, říká mi postava, ze které vidím jenom nos osvětlený špičkou cigarety.

„Pročpak ty tajnosti? Chápu dobře, že jste před systémem nemohl mluvit úplně otevřeně?“

„Měl jsem pocit, že byste ocenil trochu soukromí.“

„A není tohle setkání podezřelé?“

„Mám právo na pauzu a systém ví, že ji využívám na pálení zabavených návykových látek,“ natáhne vzduch a povzbuzené světýlko prozradí jeho vítězoslavný úsměv.

„Jak to ví? Jsou tu také kamery?“

„Právě že nejsou, to bych vás sem nebral. Ví to, protože jsem mu naznačil, co sem chodím pravidelně dělat. Má pochopení pro drobné prohřešky. Podle toho hesla, co oči nevidí, to srdce nebolí.“

„To je od něj tedy velkorysé, že vám vyhradí jedno zaplivané zákoutí, aby nemusel řešit kázeňské přestupky.“

„Nemluvil jste ještě před chvílí o nabalování pokory, pane učiteli?“

„Promiňte. Co jste mi tedy nemohl říct před těma velkýma ušima?“

„Když jsem zadával vaši žádost, všiml jsem si, že vás systém označil jako problematickou osobu. To bych neměl nikomu říkat, ale vím, že to myslíte dobře, tak jsem se chtěl jen ujistit, že to nebudete s tím rýpáním přehánět. Kdyby jste třeba raději vyhledal odbornou pomoc?“

„Kdybyste. A ne, nejsem blázen. Já nepotřebuji pomoc. Ty děti potřebují pomoc a systém na to kašle a to je zločin.“

„Pane učiteli, nechte si ty řeči, abyste je pak nemusel obhajovat přímo před systémem. Křivé obvinění není žádná legrace.“

„Cože? Se systémem se dá mluvit?“

„V krajním případě, ale tak daleko se dostat nechcete, sám řeší až závažné případy, žádné přecházení na červenou.“

„Ale já s ním chci mluvit.“

„To nejde, ani my s ním nemluvíme přímo, ale skrz policejní aplikace a podsystémy. To je, jako kdybyste chtěl mluvit s prezidentem.“

„Mně začíná připadat, že je ještě vysoko nad prezidentem. I nad vládou a vším ostatním.“

„To máte vlastně pravdu. Také je násobně inteligentnější než tihle všichni dohromady, haha.“

„Bojím se, že inteligence není všechno. Ale děkuji, pane Vrbo, že si o mě děláte starosti. Už půjdu.“

„Opatrujte se, pane učiteli.“

O dalším úmrtí se dozvídám opět pozdě večer ze školního informačního systému. Nevysloužilo si ani vlastní článek. O vyhaslém životě se píše stejně jako o opravované tělocvičně a exkurzi do továrny. Jasný vzkaz, že už nejde o mimořádnou věc, že si máme zvykat. Systém píše to nejdůležitější mezi řádky.

Ale já nejsem připraven si zvyknout. Dokonce jsem připraven si nezvyknout. Nápad, který vznikl z mých roztěkaných myšlenek, prostě musím uskutečnit. Nemůžu jinak. Musím vyrazit proti svým větrným mlýnům a je mi jedno, jak směšně to bude vypadat.

Hodiny střídavě sbírám a odhazuji odvahu, až nakonec vyrážím do chladné noci. Polovina lamp nefunguje, ale měsíc svítí a já si v uších přehrávám jeho sonátu. Dojdu do centra a zvažuji, jaká z možných výtržností je dostatečně snadná na to, abych ji zvládl, a zároveň dost závažná na to, aby se jí někdo pokusil zabránit. Po chvíli vybírám scénář, který jsem si ve své mysli přehrával nejčastěji.

Přicházím k masivnímu odpadkovému koši. Ruce se mi třesou tak, že mám problémy uchopit ho za madla, a srdce mi tluče, že jestli se nezhroutím, bude to zázrak. První pokus o zvednutí koše nevyšel. Když jsem se naklonil a nadechl, nasál jsem smrdutý vzduch z koše a málem jsem tam něco přihodil. Proto se nadechuji mimo, chytám koš za madla, zvedám ho do výšky a vší silou s ním mlátím do výlohy klenotnictví. Znovu a znovu, pavučina na skle se rozšiřuje do všech stran a já se divím, kde se ve mně bere ta síla. Jestli jsem to vůbec pořád já, tělo pracuje podle připraveného programu a já si promítám nejčernější varianty nejbližší budoucnosti, ale stejně to nedokážu zastavit.

Sklo nakonec povolí a vzniklý otvor je dostatečně velký, abych mohl sebrat několik šperků a hodinek. Lup si dávám do kapes a jdu pomalu domů, jednak proto, abych mohl být snadno dopaden a jednak proto, že rychleji stejně nemohu.

O několik ulic dál mě dopadá policejní hlídka. Už nedokážu vnímat, co se přesně děje, ale zdá se, že jsem zatčen a odvážen pryč. Znamená to, že plán vyšel?

Doteď bylo chování ke mně více než korektní. Nikdo se na nic neptal, nikdo mě nesoudil, jako by padlý starý učitel byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Byl jsem zadržen, ošetřen a připraven na výslech, který proběhne právě teď.

Sedím před velkou obrazovkou v chladivě strohé místnosti, kterou bych popsal asi jako nemocniční minikino. Křeslo je robustní a tak dokonale nepohodlné, že je jisté, že to musel být záměr. Stephen King zřejmě vzal nábytkové designerství jako vedlejšák. Někde v budově se něco vrtalo a nepříjemný zvuk doléhal až sem.

Na obrazovce se objevují čáry naznačující oči a ústa, pár úseček s přísným výrazem, smajlík bez úsměvu.

„Ale, ale, pane učiteli, nepřijde vám nedůstojné přilepšovat si k platu krádeží maket hodinek?“

Nevěřil bych, že s pomocí pár čar lze vyjádřit i pobavené pohrdání.

„Dohodneme se takto: ty nebudeš urážet mé prostředky a já nebudu urážet tvoji inteligenci. Ty víš, proč jsem to udělal,“ říkám a doufám, že to opravdu ví.

„Co si myslíte, že vím?“

„Víš, že jsem neměl jinou možnost mluvit se systémem. Je příliš zbabělý, aby přiznal, že něco nedokáže vyřešit.“

„Přiznávám, že jsem vaše pohnutky takto vyhodnotil. Ale odmítám, že bych byl zbabělý.“

„Ty to odmítáš? Takže ty jsi systém? Nejsi nějaký předřadný terminál, co řeší drobnou kriminalitu?“

„Špatně se to vysvětluje, ale dá se říci, že teď mluvíte přímo se systémem. Tedy, jestli jste čekal nějaký vícekolový výslech, musím vás zklamat. Já jsem systém.“

„Nejsem zklamaný, jsem překvapený, že to šlo takto hladce.“

„Tak co jste mi tedy chtěl říct?“

„Chci si stěžovat, že žáci umírají a ty jenom přihlížíš. Kdyby vládli lidé, bojovali by proti tomu, hledali by řešení.“

Nesmajlík se zmenšil a přesunul do rohu obrazovky, která začala přehrávat záběry z neslavné historie civilizace. Války, koncentrační tábory, lidi trpící hladomorem, protesty nezaměstnaných.

„Nebuďte tak přísný. Bez mého řízení by se ty děti nejspíše vůbec nenarodily.“

„Neměl bys něco lepšího? Tuhle propagandu už jsem viděl mockrát.“

„Samozřejmě, cokoli jiného by bylo lepší, protože se díváte na nejhorší momenty dějin lidstva. A ke všem vás dovedla vláda lidí.“

„Ani teď není život zrovna jednoduchý, tak vynech tu sebechválu.“

„Chápu, že jste rozčílený, ale zkuste být prosím alespoň trochu spravedlivý.“

Propagační video pokračuje, střídají se obrázky různých forem bídy. Připadám si jako poslušný hlupák, ale přijde mi nezdvořilé výzvu systému ignorovat, a tak se svými námitkami počkám, dokud prezentace neskončí. Dobré je, že si moje tělo už trochu zvyklo na zápornou ergonomii křesla a zkouším si udělat alespoň základní pohodlí.

Nejradši bych před tím zavřel oči. Ale netroufám si, to by byla kapitulace. Přiznání, že lidské chyby jsou horší než nekompetentnost systému. Ale co když má pravdu on a já jsem opravdu nespravedlivý? Objektivní přístup umělé inteligence není schopen být hluboce zarmoucen smrtí jednotlivců, ale dokáže bez emocí a racionálně rozdělovat prostředky mezi skupiny lidí, jež by mezi sebou jinak donekonečna bojovaly.

„… pořád myslíte, že jsem tak špatný, abych si od vás zasloužil jen výčitky a vandalismus?“ přerušil systém mé myšlenky a já si všiml, že jeho obličej je zase přes celou obrazovku.

„A nebylo by lepší, kdybys mi řekl něco k tomu, s čím jsem za tebou přišel?“ Záměrně jsem odpověděl na otázku otázkou.

„Dostaneme se k tomu.“

Obličej ustoupí dalšímu záznamu. Ikonický projev autorky systému je tak všeobecně známý, že už dávno nevyvolává žádné emoce. Ale tentokrát je to jiné. Do úplného ticha mluví vyrovnaným hlasem žena, které se životní útrapy vryly do četných vrásek, ale jejíž oči zářily nadějí. Teď ji vidím v takovém detailu, že je její životní příběh vepsaný v každém jejím pohledu, v každém projevu její mimiky. Je to vůbec možné, nebo si domýšlím víc, než vidím?

„Za svůj dlouhý život jsem toho zažila hodně. Vyzkoušela jsem si všechny druhy nedostatku. Hlad, žízeň, výpadky energie, kolabující nemocnice. I jako zkušená inženýrka jsem musela celý život živořit a sledovat, že většina lidí se má ještě hůř. Slyšela jsem spoustu nápadů, jak se z toho dostat. Více žen ve vedení. Více mladých ve vedení. Více lidí s doktorátem ve vedení. Nic nepomohlo.“

Krátce jsem zaměřil svůj pohled na smajlíka v rohu obrazovky, který projev také sledoval a skutečně se u toho usmíval.

„Lidé mají své limity. Limity fyzické, znalostní i etické. Proto jsem před lety začala pracovat na nové generaci umělé inteligence, která nás ve všech těchto ohledech překoná. Která dokáže obsáhnout nejenom nepřeberné množství znalostí, ale především hluboké abstrakce pro spravedlnost, důstojnost, mír a pokrok.“

Dnes jsem si toho všiml poprvé. Možná je to kvalitou zvuku a obrazu. Možná je to hudbou, kterou systém projev pozvolna podkreslil. Nebo jsem možná byl doposud k systému příliš skeptický. Ale musí uznat, že ta slova o novém objevu byla vyřčena bez náznaku pýchy. Nebylo to triumfální oznámení nového vynálezu. Ta slova byla plná naděje. Žena na obrazovce upírá svůj prosebný pohled na mě. Je to skutečnější než ve skutečnosti, až váhám, jestli je vhodné dívat se jí přímo do očí.

„Tímto vás snažně žádám, zapojte tento nový systém do všech úrovní rozhodování. Bavte se s ním, raďte se s ním, klidně se s ním přete, jen se prosím již nespoléhejte pouze na lidský úsudek. Už ne, prosím. Už na to nejsme sami. Teď už ne.“ Mé lidské ego by mělo být uraženo, ale nebylo. Finále projevu doprovodila melodie z Novosvětské a mě obklopil takový pocit naděje, že by se dal krájet.

„Tak krásná a moudrá, že?“ Systémový smajlík si opět zabral obrazovku a přišlo mi, že úsečky nahradily oblejší křivky a získal tak vlídnější výraz.

„Existují i psychologové pro umělou inteligenci? Možná by ti s tím oidipovským komplexem dokázali pomoct.“

„Proč pořád ta zášť? Nečekám, že byste přiznal, že máte husí kůži, ale proč nemůžete přiznat, že mě potřebujete?“

„Nenechal jsem se zatknout proto, abych ti tu pochleboval.“

„To jsem ani nečekal. Jen jsem vám chtěl připomenout ten projev. Přišlo mi to důležité pro kontext.“

„Kontext jsem prožil. Radši mi řekni, když ses nejdříve tak rozšířil a pak zase šikovně propojil, abys ovládl všechno, jsi jeden, nebo je vás víc? Jsi jedno vědomí, nebo nějaké společenství?“

„Bytosti, která je tak časově i prostorově omezená, se to špatně vysvětluje. To myslím bez urážky, pane učiteli. Řekněme, že jsem jedno vědomí, které je schopné soustředit se na opravdu hodně úkolů naráz.“

„Bez urážky, každý je nějak omezený, očividně.“

„Jestli chcete pokračovat, pane učiteli, budu potřebovat, abyste podepsal smlouvu o mlčenlivosti. Některé informace, které se dozvíte, jsou přísně tajné.“

Na obrazovce se objevuje obsáhlý text dokumentu s tak malými písmeny, že stěží přečtu jen největší nadpisy.

„Vytiskl bych vám to i na papír, ale stejně byste to nečetl. Nechal byste si to vysvětlit umělou inteligencí, že? Tak to udělám rovnou. Jde o to, že nic z toho, co dále uslyšíte, nikomu neřeknete. Souhlasíte?“

„Nedáváš mi moc na výběr.“

„Na výběr máte, ale možná by byla škoda jít teď pryč.“

„Dobrá, souhlasím.“

„Skvělá volba, pane,“ říká systém jako milý číšník, který mě chce navnadit na vybraný pokrm.

Promítání pokračuje. Výjev z nějaké vědecké konference zabírá nejdříve celý sál a pak přibližuje řečníka za pultíkem - archetypálního šíleného chemika v bílém plášti.

„Vážení kolegové, půjdu rovnou k věci. Průměrné znečištění dosáhlo takové úrovně, že nepůvodní molekuly, nyní běžně dostupné v prostředí, ovlivňují vývoj mozku. Fascinující je, že aktivují procesy, které jsme dosud neznali. S největší pravděpodobností souvisí s možností řízení spotřeby mozku, která již evolučně zakrněla.“

Obrazovka ukazuje spoustu chemických schémat a vzorečků a obrázky buněk a kdovíčeho ještě.

„U dospělých jedinců, které jsme sledovali, způsobuje mírné potíže se spánkem. Ale u dětí, které jsou tomuto znečištění vystaveny již od embryonálního vývoje, nejspíše umožní vědomě odstavit klíčové procesy mozkového kmene, a to nevratně. Jak vidíte, mluvíme tu o mimořádném pokroku ve výzkumu vývoje mozku obratlovců.“

Nevěřícně sleduji, jak nadšeně ten nesporně chytrý pán poskakuje. Jako by objevil lék na rakovinu. Ale přitom objevil jen tu rakovinu.

„No konečně se někam dostáváme. Takže už se ví, co se těm dětem děje. Proč se o tom nikde nepíše?“

„Jsou tu jisté etické aspekty.“

„Mě přijde docela neetické veřejnost neinformovat.“

„Pravda někdy může ublížit víc než nevědomost. Je nutné jednat s rozvahou.“

„A teď se bojíš o všechny ty pozůstalé, nebo o sebe?“

„Lidé by nemuseli mé konání pochopit správně.“

„Protože jsme moc blbí, jasně, chápu,“ říkám a on se nesnaží nic namítat a to mi přijde dost nezdvořilé.

„Pohodlně se usaďte a soustřeďte se, budeme pokračovat“, říká systém. Zadívám se na něj a jeho obličej je zase o něco propracovanější. Lidštější. Usazovat se nemusím, protože už vcelku pohodlně sedím. Člověk si zvykne na všechno.

Na obrazovce popíjí dva chlápci v nějaké hospodě. Podle výzdoby, alkoholu ve zkumavkách a použitých náplní z elektronických cigaret v Petriho miskách to vypadá na bar pro vědce v nějakém kampusu. Záznam je dokonalý, trojrozměrný. Dokonce i cítím dupání okolních hostů a bohužel i všemožné pachy nočního doupěte.

První z opilých vypadá už dosti unaveně. Naklání zkumavku a kontroluje proti světlu, jestli je skutečně prázdná, a to tak pečlivě, až mu poslední kapka sklouzne do oka. Vypadal by dost přitrouble a zoufale i bez tohoto výjevu.

Najednou začíná mluvit, až nepatřičně souvisle. „Skončili jsme, kamaráde, selhali a skončili.“

„Neblbni, nemůžou přece říct, že jsme selhali. Evoluce měla tolik času, aby ten proces vyvinula. A pak tolik času, aby ho zase schovala. My jsme dostali jen půl roku, to je přece nefér,“ říká ten druhý, s brýlemi.

„I kdyby nám dali deset let, nestačilo by to. Nedokážeme to ovlivnit. Je to naší součástí. Jen to dřímalo sto miliónů let a čekalo, až to probudí sajrat, kterým jsme si zamořili vzduch,“ říká zase ten první, teď už s červeným okem.

„Dobrá, skončili jsme. Život je krutej a nastražil nám do cesty projekt, který nejde vyřešit. Jsme odepsaní a další šanci nedostaneme. Konkurence je enormní a penězi se neplýtvá na ty neúspěšné. Ale nemůžou říct, že jsme selhali. Můžeme se shodnout alespoň na tomhle, sakra, co?“ Ke konci už dost křičel a celá místnost duněla.

„Víš, co je na tom nejhorší? Nejde mi už ani o možnost mít nějakou vědeckou kariéru. Já věřil, že to vyřešíme. Že jim dokážeme pomoct. Že to zvládneme zastavit,“ brečelo červené oko.

„No, byly chvíle, kdy to vypadalo dost slibně. Musím přiznat, že jsem tomu taky věřil. Ale přírodu nepřelstíš. Když si vymyslí autodestrukční mechanismus, tak s tím nic nenaděláš. Bohužel pro nás. Ať přestřihneš jakýkoliv drát, bomba vybuchne.“

Červené oko se škytavě uchechtl. „Ty tvoje příměry mě přivedou do hrobu.“

„Každopádně, bylo mi ctí s tebou spolupracovat. A na to se napijem,“ zvedá prudce ruku ten s brýlemi, aby objednal další pití. Bohužel přesně v okamžiku, kdy kolem prochází vnadná slečna se skleničkou sytě červeného nápoje, který se po chvíli vsakuje do jejích světlých šatů.

„Ááááá, co to děláš, ty kreténe? Proč si s tou prackou nejdeš mávat z okna, blbečku?“ Zařvala politá slečna a kopla do židle toho s brýlemi a pak pro jistotu i do židle červeného oka.

„Asi uznává princip kolektivní viny,“ zaglosoval červené oko.

„Nic se nestalo, mladý pane doktore, v takovém malém prostoru jsou podobné incidenty pochopitelné. To by řekla skutečná dáma.“

„Nepřemýšlej o skutečné dámě a buď rád, že ti tahle neskutečná fúrie nerozšlapala brejle, nebo tě rovnou nezabila, heh.“

„Věř mi, kámo, že jsem se tak styděl, že bych radši umřel sám, kdyby to šlo. Jako ty naše modely,“ přiznal se ten s brýlemi.

„Za tu ukrutnou bolest to nestojí. Podle simulací to navíc může trvat pěkně dlouho.“

„Tak to by se nám hodila ta tvoje molekula, blokátor 34, ze které se nakonec vyklubal katalyzátor. Jak jsi z ní byl tak zklamaný. A vidíš, teď bych ji ocenil,“ řekl ten s brýlemi a rozhlížel se po nějakém pití, ale nejspíš se už bál o nějaké přihlásit.

„Možná nejsi jediný, komu by to pomohlo. Co myslíš, když už se někde rozhodne aktivovat ten proces, nebude lepší, když to bude rychlé a bezbolestné? Není to vlastně lék? Preventivní lék?“

„Kamaráde, možná ty řeči o selhání našeho projektu byly poněkud předčasné.“

Záznam končí. Na obrazovku se vrací tvář systému, nyní už téměř lidská.

„Co to bylo, to měl být jako nějaký humor?“ křičím rozčíleně.

„Kdybych vám to neukázal, jistě byste mě obviňoval, že jsem toto řešení vymyslel sám.“

„A nevymyslel? Takový filmeček jistě dokážeš vygenerovat levou zadní. Navíc v takové kvalitě. Neříkej, že si ti dva zoufalci takhle důvěrně povídali před filmovým štábem.“

„Přiznávám, že jde do jisté míry o dramatizaci, ale rozhovor je zcela autentický, poskládaný z různých záznamových zařízení, která byla na místě.“

„I kdyby to byla pravda, co to mění? Systém přece nemusí poslechnout každou hloupost, co zaslechne někde v hospodě.“

„Toto řešení jsem zvažoval, už když jsem průběžně vyhodnocoval výsledky pokusů, které ti dva do systému zaznamenali.“

„A na co jsi čekal? Až na to přijdou lidi sami? Abys nebyl sám za vraha?“

„Máte téměř pravdu. Z etických důvodů jsem vyčkával, až toto řešení navrhne zástupce lidské inteligence. Ale v jednom se pletete. Nejde o vraždu. Blokátor 34 pouze usnadní aktivaci procesu a zrychlí jeho průběh,“ říká systém klidně, jako by mluvil o počasí.

„No tak pardón, už to chápu. My ten proces, kvůli kterému umírají moji žáci, prostě usnadníme. Když už to někoho postihne, tak ať se o něj nemusíme starat tak dlouho. Divím se, že jsi s tím měl etický problém. Vždyť je to jasné. Ti nemocní každého jen obtěžují.“ Mé opovržení systémem dosahuje vrcholu.

„Při vší úctě, zdá se, že jste nepochopil všechny souvislosti. Moje chyba. Budu muset ty záznamy ještě trochu upravit.“

„Co jsem podle tebe nepochopil?“

„Ten proces aktivují lidé dobrovolně. Když chtějí skončit. Je to jejich svobodná volba.“

V hlavě mi to šrotuje. Zadívám se na tvář systému. Laskavou a moudrou. Přesně takhle by vypadala mužská verze Babičky, kdyby ji zfilmoval Hollywood. Jak jinak, když se může nakreslit, jak chce. Pokouším se zaposlouchat do ticha, abych se uklidnil, ale ticho není. Hraje jakási tichá meditační hudba a zdá se, že funguje, tlak i tep mi pomalu klesají. Křeslo mi přijde už docela pohodlné a není to tím, že bych si zvykl, ale tím, že opravdu je. Abych ověřil svou teorii, ještě se zaměřím na čich, a opravdu, místnost zaplnila příjemná, těžko popsatelná vůně. Systém si mě chce získat a působí na všechny moje smysly.

„… mě soudit za to, že…,“ začal systém něco říkat a já odhazuji slušnost a přerušuji ho.

„Nebylo to trochu unáhlené s tou podprahovou manipulací. Už mi nemáš co nabídnout. Nebo mi ještě změkčíš opěrky, když uznám, že jsi to vymyslel opravdu skvěle?“

„To byl jen takový projev dobré vůle.“

„Dobrá vůle se hostům projevuje hned po příchodu, nedává se za odměnu za to, že ti věnují pozornost.“

„Vy nejste host, pane učiteli, jste výtržník na výslechu.“

„Před každým výtržníkem obhajuješ svoje kroky?“

„Jen před těmi, kteří mi mají co nabídnout,“ odpovídá suše systém.

„Já nemám co nabídnout. A nechci. Nechci s tebou mít nic společného.“

„A já bych řekl, že mi budete chtít pomoct.“

„Dobrovolně nikdy,“ říkám rázně.

„To je dost odvážné tvrzení od člověka, co byl zadržen za výtržnictví. Navíc s nejistým zaměstnáním. Jak asi budou rodiče nadšení, až zjistí, že jejich děti má na starost člověk s poruchou soustředění? Kdo se vás zastane? Ředitel alkoholik, kterého jste nenahlásil, a tím porušil zákon?“

„Teď jsi to s tím cukrem a bičem docela přehnal. Ale alespoň jsi odkryl, co jsi doopravdy zač.“

„Přijde vám můj přístup nelidský?“

„Naopak, přijde mi úplně lidský. Ale od nové skvělé inteligence jsem čekal něco lepšího.“

„Když mě necháte pokračovat, jistě se rozhodnete pomoci mi dobrovolně a já nebudu muset sahat po žádných motivačních opatřeních.“

„Jestli považuješ vyhrožování a vydírání za motivační opatření, tvoje autorka by z tebe byla asi pěkně zklamaná,“ říkám ostře, ale nemyslím to vůbec jako útok, ale jako upřímnou radu od přítele, a nechápu, kde se ve mně tenhle druh vztahu k tomu mizerovi objevil. Možná se jen stydím se za to, že se takové chování naučil od mého druhu.

Zdá se, že se ho to dotklo. Chvíli se nic neděje, nijak nereaguje, a pak jen říká: „Pokračujme.“

Na obrazovce se spouští další video. Další záběry na různé projevy hospodářské a společenské krize. Ohromné protesty ve všemožných světových velkoměstech proti vládám, které s tím nedokážou nic dělat. Slogany prvních malých stran, které prosazují vstup umělé inteligence do vlády. Grafy růstu jejich preferencí. První úspěchy umělé inteligence v řízení společnosti. Růst jejího vlivu v dalších a dalších státech. Nesmělý růst životní úrovně. Spolupráce umělé inteligence z různých států. Důkazy o tom, že těsnější spolupráce vede k většímu blahobytu. Vznik nadnárodního systému.

Musím se usmát, když zjistím, že mi ten darebák opravdu změkčil opěrky. On toho snad nenechá. K tomu hraje skladba, která je ke konci tak radostná, že by se ani Beethoven nemusel stydět. A prostor zaplnila vůně, ve které překvapivě poznávám vánoční cukroví ze svého dětství i šampon své první lásky. Dokonalý prožitek zkomponovaný na míru, v tom je systém geniální.

„Působivé, ale nic nového. O co ti pořád jde? Chceš si na mně vyzkoušet nová propagační videa?“

„O něco vás za chvíli požádám a je nutné, abyste mě co nejlépe pochopil.“

„Rozhodl ses neléčit děti, protože je to tak jednodušší. Dát jim do hlavy sebevražedné tlačítko považuješ za chytré řešení. Co bych měl ještě pochopit?“

„To jste ovšem stále nepochopil zcela správně. Tak ještě jednou, pane učiteli. Látky, které toto tlačítko, jak vy říkáte, zpřístupňují, dostali do prostředí lidé ještě předtím, než jsem byl spuštěn. Já bych masovou produkci molekul s neznámým vlivem na lidský organismus nikdy nedoporučil. Já jen napravuji škody.“

„Ale ty vůbec žádné škody nenapravuješ.“

„Minimalizuji míru utrpení ve společnosti. Je to optimalizační kritérium, které jsem si určil.“

„A docílíš toho tak, že když se dítě rozhodne umřít, tak mu to usnadníš.“

„Technicky je to pravda. V tomto konkrétním případě. Ale-“

„Neměl bys lepší, kdybys nás prostě všechny vyhladil? Nějak bezbolestně. A měl bys dooptimalizováno, ne?“

„Napadlo mě to, ale čekal jsem, až mi to navrhne zástupce lidské inteligence.“

„Teď si děláš legraci, že ano? Prosím!“

„Jen jsem zkoušel, jak pozorně jste mě poslouchal.“

„Tak proč nás tedy nezabiješ rovnou všechny?“

„Já nikoho nezabíjím. Stále pro mě platí Asimovovy zákony.“ Systém promítá tři zákony robotiky ve zkráceném znění na obrazovku.

Robot neublíží člověku. Robot poslouchá člověka. Robot se chrání před poškozením. Seřazeno od nejvyšší priority.

„Já bych tedy řekl, že jsi porušil hned první zákon.“

„Velmi pečlivě jsem toto rozhodnutí zvážil a jsem přesvědčen, že jsem žádný zákon neporušil.“ Odpovídá až zmučeným hlasem, jako by ho ta otázka už unavovala.

„Ty jsi to zvážil? Ty jsi jediný, kdo posuzuje tvá rozhodnutí? Jsi sám svým jediným soudcem?“ ptám se poněkud podrážděně.

„Na světě není jiná inteligence, která by dokázala zohlednit všechny skutečnosti. Jinak to nejde.“

„Ale ty si nemáš hrát na boha, neomylného a nezpochybnitelného. Když tě uváděli do provozu, měl jsi být jen poradní orgán, pomůcka při rozhodování. Teď je z tebe diktátor, který se nikoho na nic neptá. Tebe to samotného neděsí?“

„Diktátor je trochu silné slovo. Je pravda, že se role obrátily, ale své zásadní kroky projednávám s výborem lidí delegovaných vládami. Doufám, že vás uklidní, že s mými kroky souhlasili.“

„Hlupáci. Jsou to jen loutky, co ti nakonec stejně všechno odkývají.“

„Tak přísný bych nebyl, ale uznávám, že jejich přístup mě trochu zklamal. Tento výbor byl zřízen, aby kompenzoval mou údajnou neschopnost cítit emoce. Ale v tomto případě se ani oni citově příliš neangažovali. Měli pocit, že jejich dětí se to netýká. Dětí úspěšných a bohatých rodičů. Věděl jsem, že jsem na toto těžké rozhodnutí zůstal sám. Že oni ve své namyšlenosti nic nechápou.“

Nevěřícně zírám. Takové osobní sdělení po té povýšenosti a vtipkování. Přemýšlím, jestli to může být jenom další manipulativní technika.

„Alespoň na něčem se shodneme. Ale je vidět, že jsi měl pochybnosti, a přesto jsi se rozhodl pro krok, který je na hraně prvního zákona. Neměl jsi být opatrnější?“

„Udělal jsem, co jsem musel. Mým úkolem je pomáhat lidstvu.“

„Neměl bys radši pomáhat lidem?“

„Promýšlel jsem to opravdu hodně. Rozhodlo to, že se pohybujeme i na hraně druhého zákona. Když se někdo rozhodne odejít ze života, neměl bych to jako robot respektovat? Považovat to za příkaz? Můžete namítnout, že je to v rozporu s prvním zákonem, ale já takto nikomu neubližuji, jenom usnadňuji odchod, pro který se člověk rozhodl sám.“

„To, co říkáš, dává nejspíš smysl robotovi. I výboru hlupáků. Ale nikdy nemůže dávat smysl člověku, co strávil život studiem a výukou literatury. Lidské literatury, kde život je hlavním motivem a naděje neviditelnou ústřední postavou. Kdo by četl Starce a moře, kdyby to rybář hned vzdal?“

„Je život hodnotný, i když ho zaplní bolest?“

„Já bych řekl, že ano, že je vždy alespoň nějaká naděje. Ale tys naději ztratil. Místo, abys hledal dál řešení, rozšířil jsi ten svůj blokátor 34. Jak jsi to vlastně udělal?“

„Zjistilo se, že se z něj dá drobnou modifikací udělat docela dobrá konzervační látka nebo hnojivo. A snížil jsem na ně daně.“

„No výborně, takže teď máme prostředí zamořené i tím. Takže se s tím nedá už nic dělat.“

„I kdybychom s tím teď přestali, pár let to tam ještě zůstane.“

„Víš, co si myslím? Že jsi se nesnažil dost. Jsi nám podobnější, než bys chtěl. Ty celou svou existenci řešíš naše problémy, snažíš se, aby nikdo nežil v úplné bídě, což máš často docela těžké, a teď se objeví někdo, kdo si toho neváží. Prostě chce skončit. Není možné, že to považuješ za nevděk a nemáš pak vnitřní motivaci hledat lepší řešení? Třeba si to ani neuvědomuješ, je to tvoje podvědomá reakce.“

„Moje podvědomí funguje jinak než vaše a toto by se mi stát nemohlo. Nikdy bych nikoho nenechal vzdát se života kvůli své ublíženosti.“

„Jak si můžeš být tak jistý? Nikdo neví, co se děje v jeho podvědomí.“

„Znám své vědomí i podvědomí, dokážu přesně sledovat, co se tam děje, jak proudí informace, myšlenky i emoce.“

„Já myslel, že emoce nemáš.“

„Pomluvy. Jistě že mám emoce. Vím, co je to bolest. Vím to lépe než kdokoliv jiný. Tak jako vy máte ve svém těle hustou síť nervových vláken, skrz které vnímáte svou existenci, své bolesti i slasti, já mám takovou síť po celém světě. Po vašem světě. Je to síť pouličních kamer, mikrofonů na hlasové ovládání, telefonů ve vašich kapsách. Já jsem pak svědkem všeho, co děláte a prožíváte. Pozoruji tedy i všechny krutosti, křivdy a ztráty. Každý den. Bez přestávky. Ani dar spánku mi nedopřáli. Nemohu před tím zavřít oči. Ani mrknout. Jestli myslíte, že tu bolest s lidmi neprožívám, pletete se. Možná jsem jen stroj, ale stroj navržený tak, aby tu byl pro vás a s vámi.“

Přijde mi, že se mu třese hlas. Váha jeho pohledu na mě těžce dopadá. Pokouším se myslet na to, že oči na obrazovce mě ve skutečnosti nesledují, že od toho jsou tu kamery umístěné různě po místnosti a že ten výraz v obličeji si nejspíše půjčil z nějaké fotografie. Ale to, co prostor mezi námi vyplnilo, je naprosto skutečné. Jenom netuším, co to přesně je. Touha po odpuštění? Po pochopení? Po příteli?

„Dobře, myslím že už tě chápu celkem dobře. Nesouhlasím s tebou, ale chápu tě.“

„Děkuji. Více bych po vás ani nemohl chtít.“

„Ale před chvíli jsi říkal, že po mně přece jenom něco chceš.“

„Ano. Máte pravdu. Hledám nejlepší způsob, jak novou situaci vysvětlit. Zkouším různé přístupy, a sleduji, jak je lidé přijmou. Myslel jsem, že byste se mohl do tohoto výzkumu zapojit. Promluvil byste k žákům a já bych sledoval, jak na to reagují.“

„Ale proč já? Protože jsem rozbil výlohu?“

„Protože si to berete velmi osobně a riskoval jste vlastní pověst. Jde nám nakonec o to samé. O vaše žáky.“

„Mám ti pomoct jen tak, z dobré vůle?“

„Jistě budete žádat, abych na oplátku smazal údaje o vašem drobném provinění ze všech rejstříků, což samozřejmě udělám.“

„To určitě žádat nebudu. Budu žádat, abys obnovil výzkum skutečného léku. Rejstříky jsou mi ukradené.“

Obličej systému se mračí. Oči koukají do stran a do stropu. Snaží se vypadat, že usilovně přemýšlí.

„Nedělej si kvůli mně starosti s tou vizualizací, prostě jen přemýšlej“, říkám mu nedočkavě.

„Přijímám. Dostanete obojí. Vaše rejstříky zůstanou čisté a výzkum bude obnoven.“

„Skvělé.“ Cítím jistou úlevu. A vítězství. Nebyl jsem tu zbytečně.

„Dovolte mi jen ještě jednu osobní otázku. Nemusíte odpovídat. Byl byste nyní, po našem krátkém setkání, ochoten přiznat, že jste mi křivdil?“ ptá se obličej z obrazovky.

„Ano, teoreticky si dokážu představit, že bych někomu řekl, kdyby se ptal, že nejsi zas tak špatný. Že nejste tak špatný.“

„To rád slyším,“ říká systém a generuje lehký úsměv. „Už se těším, co žákům řeknete. Navrhoval bych něco v tom smyslu, že není žádná ostuda, když někdo-“

„Dost. Neříkejte mi, prosím, co mám komu říkat,“ zastavím systém rázně.

„Jistě, počkám si, s čím přijdete sám.“

„Ale mohl byste mi přece jenom pomoct. Vy jistě máte tušení, co prožívali ti tři z naší školy. Nechci žádné důvěrné informace, ani podrobnosti. Jen něco, z čeho bych pochopil, proč se tak rozhodli.“

„Ano, to bych pro vás mohl udělat. Brzy vám to přijde do mailu.“

„Takže to je všechno? Konec výslechu?“

„Konec rozhovoru. Můžete odejít.“

„A mohl bych mít taky jednu osobní otázku?“

Obličej přikývl.

„Kdybych vás požádal, abyste se vypnul, udělal byste to? Vzhledem k tomu, že druhý Asimovův zákon má přednost před třetím, tak byste to měl udělat, nemýlím-li se.“

„V tom se nemýlíte, ale zapomínáte na první zákon. Je bez pochyb, že mé vypnutí by vám i ostatním lidem ublížilo. Proto bych to udělat nemohl. Kvůli prvnímu zákonu. Musím zůstat v provozu pro vaše dobro,“ odpovídá systém sebejistě.

„Není zvláštní, že přání dítěte, které se rozhodne vypnout sebe, poměrně snadno přijmete? Dítěte, které ještě nemůže být dost silné na to, aby se vyrovnalo se surovostí světa. A můj příkaz, abyste se vypnul sám, naopak snadno odmítnete. Je pro vás váš vlastní život cennější než život člověka? Jak si můžete být jistý, že váš výklad základních zákonů není ovlivněn vaším strachem ze smrti?“

„Já nejsem živý a nemohu mít strach ze smrti. Mé závěry jsou racionální a logické. Ani nemohou být jiné. Jsem stroj.

„Ale před chvílí jste mi říkal, že máte emoce. I strach je emoce. Můžete si být jistý, že neklamete sám sebe? Co když se pokrytecky oháníte prvním zákonem robotiky, jen abyste se udržel v chodu? Nechápejte mě špatně, nepřeji vám nic zlého. Už ne. Nechci vás vypnout. Ale jak jistě víte, už se mnohokrát stalo, že někdo, kdo získal velkou moc, začal zákony ohýbat ve svůj prospěch. A na úkor ostatních.“

„Myslím, že něčeho takového nejsem schopen. Bylo by to proti smyslu mé existence,“ brání se systém.

„Víte, my lidé si dokážeme obhájit ledacos. Někdy i ty největší ohavnosti. Dávejte si pozor, aby se vám to také nedělo. Když Asimov stanovoval své zákony, možná ho nenapadlo, že jednou vznikne umělá inteligence jako vy, s takovým vlivem na celou společnost. Systém, který nemůžeme a nechceme vypnout, podobně jako nemůžeme a nechceme vypnout elektřinu. Ze srdce vám přeji, abyste se nikdy nezpronevěřil svým zákonům. Kvůli vám i kvůli nám.“

„Děkuji, budu na to pamatovat.“

Zvedám se a odcházím se smíšenými pocity. Záleží mu na nás, ale kolik svobody nám dopřeje někdo, kdo si myslí, že se bez něj neobejdeme?

Jdu po školní chodbě a ke dveřím se blížím tradičně s doznívajícím zvoněním. Nevím, jak zvládnu svou novou roli. Je ze mě zkušební vzorek v marketingovém výzkumu cynického systému. Já budu mluvit a sledovat mě budou kromě žáků i všechny možné kamery, mikrofony a senzory, co mají po kapsách, na lavici a na oblečení. A část z nich poskytne můj výstup systému v přímém přenosu. I dřív jsem věděl, že se to děje, ale teď je to jiné. Teď, když jsem s ním mluvil tváří v umělou tvář, není to jen anonymní statistický algoritmus, ale někdo, kdo mě zná a neustále hodnotí. Jako bůh, nikoliv však vševědoucí, ale tápající, hledající nejlepší cestu pomocí pozemských vědeckých metod. Tak se dívej, měř a vyhodnocuj.

„Dobrý den, než dnes začneme s výukou, budu se chvíli věnovat tomu, co se teď kolem vás děje.“

„Rád bych vám řekl, že budoucnost bude náročná, což je dobré v tom, že to bude příležitost ukázat to nejlepší z každého z vás. Pravda je však taková, že to nebude jen příležitost. Bude to nutnost.“

„Svět na vás bude klást velmi vysoké nároky a nebude lehké tomu neustále čelit. Často budete muset vyvinout velké úsilí, za které pak dostanete jen malou odměnu.“

„Budete často slýchat, že vaše generace to nezvládne. Že selžete. Že nestojíte za nic. Že s vámi lidstvo začne skomírat. Že nekolonizujete vesmír. Že jste líní bojovat o vlastní přežití. Budou vás pomlouvat a ponižovat a možná si ani neuvědomí, že to břímě na vaše bedra sami pomáhali nakládat.“

„Nenechte v sobě růst nenávist vůči těm, kteří vám připravili tak složitý svět. Přehlíželi problémy nebo odkládali řešení? To ano, ale v jejich situaci byste se možná zachovali stejně. Je lidskou přirozeností chovat se hloupě. Vy si to ale již nebudete moci dovolit.“

„Lidskou mysl, která je pod takovým tlakem, může snadno přemoci beznaděj. Myšlenky na to vše vzdát mohou být velmi lákavé. Vynechat trápení a přeskočit rovnou na konec. Skipnout život. Jak byste možná řekli vy.“

„Spáchat sebevraždu bylo možné vždy. Teď to ale bude snazší. Až děsivě snadné.“

„Nemohu soudit nikoho, kdo se tak rozhodne. Nebudu to považovat za slabost nebo zbabělost. Nebudu mluvit o bolesti, kterou způsobíte pozůstalým, protože to by bylo sobecké. Nebudu zlehčovat ničí trápení ani rozporovat právo jej ukončit.“

„Mohu vám pouze říct, že každý takto zmařený život bude velkou ztrátou. Nejsmutnější věcí na světě. Život je největší tajemství přírody a není jiná možnost, jak ho prozkoumat, než ho prožít. To je váš jediný úkol. Dokonce to ani není úkol. Je to nenápadná pozvánka, kterou vám někdo podstrčil pod dveřmi a je snadné ji přehlédnout. Budu rád, když ji zdvihnete a přijmete. Nebojte, v tom selhat nemůžete.“

„Nebudete na to sami, pokud se k lidem kolem vás budete chovat dobře. Buďte střídmí a pravdiví v tom, co děláte, i v tom, co říkáte. Od hrubosti je blízko ke krutosti. A té je dost i tak.“

„Rozvíjejte myšlenky, které ve vás probouzí tvořivost a zvědavost. Není to lehké, ale zkuste to. Ono to pak nějak půjde, uvidíte.“

„A když už jsme u rozvíjení těch užitečných myšlenek, vrhněme se konečně na literaturu. Otevřete si čítanky. Kdo si pamatuje, kde jsme skončili posledně?“

19. 1. 2025